K zamyšlení aneb moje rozjímání v autobuse..

Sedím v autobuse a dívám se z okna ven. Okolo nás se míhá spousta aut. Světélek v noční krajině. Jsou to jako životy těch druhých.

Utrpení a radost, kterou sebou nesou, a nás to mnohdy nezajímá, pokud se nejedná o naše blízké.
Někteří, jsou šťastní a žijí šťastně až do smrti. Mají běžné problémy života, ale umí bojovat a berou život takový, jaký je.

Jsou ale lidem, kteří bojovat neumí. Život jim dal velkou ránu a neumí vstát. Někdo není tak silný tak, proč ti druzí předpokládají, že to zvládnou?… Protože bolest, kterou sebou nesou je jen jejich. Úsměv rozdávají ostatním a v hloubi duše umírají.

Život je krutý. Proč je tolik nespravedlnost a lhostejnosti k druhým? Protože o tom nemluví nebo protože to nechceme slyšet? Proč si lidé ubližují....

Kolik lidí z těch tisíce světélek nemá chuť bojovat se svým osudem?
asi hodně….