What is love?

Co je to milovat?

    Milovat je dát tomu druhému to nejlepší co můžeme

    Milovat je myslet na toho druhého

    Milovat je odpouštět

    Milovat je umět poslouchat

    Milovat je podpora v každé situaci

    Milovat je věrnost

    Milovat je věřit

    Milovat je hladit, líbat a toužit po tom druhém

    Milovat je ruka v ohni místo druhého

    Milovat je když druhého máte rádi se všemi vlastnostmi, byť zápornými nebo kladnými

Miluji tě, se neříká jen tak lidem na potkaní. Miluji tě bychom měli říkat jen těm lidem, kterým stoprocentně věříme, na kterých nám záleží, na které se můžeme spolehnout, pro které bychom položili život, pro které zůstaneme a obejmeme je, čímž překonáme spoustu překážek. V tomto slovním spojení není jen láska, kterou můžeme jeden druhému dát, ale taky mnoho utrpení a zklamání. Málokdy člověk miluje opravdově a upřímně, jen si namluví skutečnost, aby tomu druhému neublížil. Láska je nádherná věc a není nic hezčího než slyšet od "někoho" to pravé miluji tě, i když to občas bolí. Lásku musíme opatrovat jako oko v hlavě, strašně to pak bolí, když se nedokážou překonat první nástrahy. MILOVAT je silné slovo, kdo ho vysloví nebo napíše by si měl uvědomit, jestli to myslí vážně, hodně lidí to v dnešní době plácá jen tak do větru, což zrovna není nejlepší cesta, jenž si vybrali. Milovat se nedá vyjádřit slovy ale činy! Někdy si neumíme přiznat, že někoho milujeme, protože se bojíme dalšího zklamání. K milovaní patří láska, jenž se nedá přehlédnout. Láska je něco krásného co prožijeme mnohokrát. Láska je jedinečná a nelze ji kopit lacině. Pro někoho Milovat je jen slovem a pro někoho Milovat znamená všecko, co si kdy přál. MILOVAT ZNAMENÁ MNOHO!

"Proč, když nám někdo řekne, miluju tě, zní nám to jako fráze, ale když řekne, nesnáším tě, tak to tak moc bolí.“

Zdroj. http://klouitka.nepise.cz/

Má dívko

Má dívko života

Jen v tebe víru mám.

Odcházíš-prázdnota

V loučení se zmítám.

Pojď ke mně blíž

Na dosah dlaní

Pojď, prosím blíž

Zanech vzpomínaní.

Miluji se s Tebou

Životem jen sním.

Shořím tvou láskou

To snad smím­!!?!!

Confession

V temné noci půlnoční píši tyto řádky.
komu? přece tobě do tvých křehkých snů.
přemýšlím, proč už nevěřím na pohádky.
na šťastné úsměvy, lásku, plno krásných dnů.

Život, už dávno strhnul mi z očí brýle mámení.
jak viděl jsem růžově svět a věřil v dobré konce.
však přesto city patřící jen tobě se nikdy nezmění.
i když budu v temnotě tápat a piáno v tichu rozezvučí tón Cé.

Co honí se v tvých myšlenkách, v snových sítích pavučin?
kampak pluješ, směřuješ a kde si přeješ být?
ať budeš kdekoliv
, nezapomenu, za to ti svým životem ručím.
a jedinou šťastnou myšlenku na tebe si nenechám vzít.

Žít, co to slovo vlastně znamená, ne jen přežívat.
prožívat každičký okamžik jako by už byl tím posledním.
žít, nejde přece jen o
to se bavit a stále si užívat.
snít a zahřát své srdce sluncem
v tom čase poledním.

Však dopadá na mě tíseň a víra v srdci mi skomírá.
že třeba jednou se naše těla i duše v jedno spojí.
naděje v lepší
zítřky a naplnění života pomalu umírá.
přesto neuhasla a plamínek síly je připraven k boji.

Nevzdávám se.
smysl života nezahodím jako list popsaného papíru.
Nepoddám se.
budu v sobě pěstovat jak rostlinku svou víru.

Jednoho dne budeme tváří v tvář spolu.
beze slov cítit bezednou něhu.
jak dva lístky držet se na jednom pevném stvolu.
starosti roztají jak zbytek sněhu.

Prosím jen neutíkej a bojuj do posledního okamžiku.
opatruj v sobě klíč
k našemu štěstí.
své trápení nevnímej a věř že vše se změní v mžiku.
navždy budu tvuj bez přetvářek či lstí.

Jsi??

Jsi moje láska veliká, jsi život co mi utíká,
jsi studánka ze které vodu piji, jsi světadíl který obdivuji
jsi slunce které mě budí ráno, jsi štěstí které mi bylo dáno
jsi má desátá planeta, jsi barev duhy paleta.
jsi kniha ve které čtu, jsi víra kterou mám
jsi mé moře i má pevnina
jsi touha která umírá.
jsi mé plyšové zvířátko, co ztratilo se nakrátko
a já ho nemohu najít
tak se ptám: Kam ses mohla ztratit?

---

Jsi můj záchranný člun uprostřed oceánu
Jsi horský štít, přes který se probírám,
abych Tě spatřil.
Jsi překážka, kterou denně překonávám,
abych Tě slyšel.
Jsi džungle, kterou se prodírám,
abych ucítil tep Tvého těla.
Jsi skála, kterou rozbíjím holýma rukama,
abych se Tě dotkl.
Zatím jsi však jen silná kniha,
kterou rychle pročítám.
a doufám, že Tě na konci najdu.
Jsi?

Třicet prič

Je mi třicet pryč,

v srdci žár, na jazyku led,

místo života dlouhý bič,

prásknout s ním chtěl bych hned.

V hlavě třináctá komnata,

plná pavučin a smetí,

láska jako životní podstata,

vstoupit smíš jen s odvahou v objetí.

Touha jak dlouhé korále,

místo prožitků snění,

čekání na femme fatale,

jen ve verších mám své jmění.

Písmenky nelze se vykoupit,

ani smýt ze sebe hříchy,

možná jen kousek touhy uloupit,

v zrcadle milosrdenství odraz pýchy.

Láska jako esemeska,

obrázky místo dotyků,

ze vztahů tragická freska,

hořký smích místo vzlyků.

Tohle jsou puzzle mého života,

se spoustou špatných dílků,

v dlaních prázdno, na rtech němota,

to je osudem všech snílků...

Život

Duše se rodí stará a mládne. To je komedie života.
Tělo se rodí mladé a stárne. To je tragédie života.

Učte se zapomínat. Naučíte se tím vzpomínat.

Mějme vždy na paměti, že dnešní den přijde jen jednou a už nikdy se nevrátí.

 

Naše touhy v srdci jsou jako větve stromu a záleží jen na nás samotných jestli ta touha nám přinese štěstí, které pokvete nebo tě zahubí a uvadne.

Co je láska?

Ptát se sám v sobě a odpovědět na tuto otázku, se snažím již několik roků ve svém životě. Takže vážení snad pochopíte, co se ve mně odehrává, se zadanou otázkou totiž nevěděli rady ani dávní básníci, filosofové, kejklíři či divadelníci. Láska se nedá vyjádřit jedním, pouhým slovem, má tisícero způsobů a výrazů…

,,Je mnohem lehčí složit hromadu uhlí, než vyznat lásku."

Lásku může mít každý i třeba malou.
Láska je milá, láska je strast.
Láska je síla, láska je past.
Láska je trápení, láska je mast.
Láska je vyznání, je v každém z nás.

Láska může být ke zvířeti, koníčku, k přírodě, k práci, ale ta nejcennější a nejčistší je láska k člověku. Pokaždé je ta láska, ale jiná. Jiná láska je k babičce, mamince, setře nebo láka ke svému protějšku. Nevím, ale já jsi myslím, že láska ke svému protějšku se projeví, když o něj máme strach, každou chvíli na něj myslíme, když mu odpustíme jakou koliv hloupost nebo malou chybu…

,,Láska" odpouští všechno, anebo nic.

Máte nikdy pocit, že tady není nikdo, komu byste si postěžovali, pobrečeli na rameno nebo schoulili do náruče? Nemáte pravdu. Je, je tady, a má vás strašně moc rád, udělal by první poslední, aby vám bylo dobře. Pohladí vás po vlasech, přitiskne k sobě a řekne: ,,To bude dobré. „ano, je to on, ten protějšek. Protějšek, kterého milujete, důvěřujete mu a váš život by šel v jeho sázku. Občas jsi, připadám, že mám křídla a létám vysoko nad mraky a každá překážka, která se mi postaví do cesty, tak přeletím. Strávit každou volnou chvíli s někým, koho miluju, je pro mě něco, co je nenahraditelné, nejcennější, upřímné, nezapomenutelné.

,,Miluj, koho miluješ, a neboj se zrady, drž se svého srdce a né cizí rady."

Ovšem jsou i chvíle, kdy spolu nejsme, a ta hodina, minuta či sekunda je neuvěřitelně dlouhá. Přeju, jsi, aby ten strašně dlouhý čas skončil a já byl s ní. Opravdovou lásku bych rád už zažil.

,,Myslet lze rozumem, ale chápat srdcem."

Krása a láska je všude kolem nás.

Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vem te to tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem, v úžasu hledět na přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.

Chcete poznat lásku? Přestaňte ji hledat.

Od přátelství k lásce je to jen malý krůček.....od lásky k nenávisti ještě menší! Proto si pečlivě vybírejme přátele.

Sadness

Je mi smutno, ani neumím říct, jak moc.

Je to zvláštní pocit, ten můj smutek. Vkrádá se mi do myšlenek, do srdce, do tváře, do gest.

Vkrádá se všude. Neumím ho zastavit. Neumím ho přemoci. Přemoci ho sám v sobě. Snažím se, ale má snaha vejde stejně vniveč. Je to pořád a stále dokola. Je to tak neúnosné.

Tak hrozně moc. Kámen není tak těžký, jako je ten můj smutek. Přec má krásné jméno…Smutek přec není můj přítel, přesto je stále se mnou.

Prosím ho…. Odejdi a nech mě být. Zmiz už… Já umřu, pokud neodejdeš.

Smutek se na mě však dívá svým laskavím úsměvem. Neodpovídá mi, jen se na mě dívá.

Smutek je opravdu zvláštní patron. Vím, že mi nechce ublížit. Pozval jsem ho do svého domu, jako čestného hosta. On pozvání přijal a tak je tu. Není zlý, a je tak uctivý a čestný. Mrazí mě z toho všeho. Čím déle je se mnou, tím víc mu rozumím.

Slzy mi stékají po tvářích a srdce mám na tisíc kousků. Připadám si, jak rozbitý hrnek, jež opatrujeme jako oko v hlavě. Je tak důležitý pro naše city, jež k němu chováme, pro naše vzpomínky, jež na něj máme.

Mé srdce je jako ten hrnek, až na to, že se mi rozbil. Střepy se rozkutálely po podlaze a je naprosto jasné, že tohle již nikdo neslepí. Nejde to. Jsou to moc malé a křehké střepy. Není v lidských silách je dát dohromady. Nejde to.

Připustit si pravdu a pohledět jí do tváře je stejně těžké. Ani tohle nechci umět.

Ale umím a o to je vše těžší.

Chtěl bych vše zastavit, vrátit čas, ale nemám tu moc. Nemám v sobě tolik síly. Vím, je v tom hodně sobectví, hodně lži, ale je v tom také hodně pravdy, hodně sebezapření. Nevím kudy kam a nevím to už moc dlouho. Děsí mě myšlenka, že to všechno špatně skončí, přesto někde hluboko v mém nitru existuje malá, malinká naděje, že to dopadne dobře. Myšlenka, že mě můj host můj Smutek jednou za velkého veselí a k mé radosti, k radosti všech se vší slávou, která k tomu patří, opustí, mě i přes jeho značně viditelnou jsoucnost uklidňuje.

Malý chlapec stojí uprostřed pouště. Je sam. Sam se sebou. Je tak jiný a přeci stejný jako jsou všechny malý kluci. Stojí bosýma nohama na rozpáleném písku. Nepřešlapuje. Nepálí ho ten písek. Stojí klidně dál a zdá se jako by ani nevnímal to hrozné horko. Ten těžký a nedýchatelný vzduch. Nevadí mu. Nevnímá ho. Všude okolo něho písek, nic víc, nic míň. Stojí pořád na jednom místě. Jako by se bál udělat krok vpřed. Jako by se bál udělat krok nazpět. Nehledí ni vpravo, ni vlevo. Nehledí nahoru ani dolů. Ani před sebe a ani za sebe se nedívá. Nedá se určit, kam se dívá a dívá-li se vůbec. Malý chlapec uprostřed nelítostného světa bez vody a bez možnosti přežití. Přesto nemám o ni strach. Nebojím se, že by zahynul. Jen tam zkrátka stojí.

Smutek naslouchá mému srdci, mé duši a přikyvuje na souhlas. Hochu neodcházej, stojím u tebe a držím tě pevně za ruce sem Tvůj Smutek a neopustím Tě, pakliže si to sám nebudeš přát.

byee

Život vs, Smrt

A zase ten smysl. Kde je? Kde ho najít? Zas se v tom utápím. Bezradně hledám a usilovně přemýšlím marně, všude je prázdno a pusto obklopené plačící tmou a útrpným zoufalstvím. Bolestivé myšlenky se mi každou sekundou zarývají do marné duše té prázdné schránky. Ach zdání klame! Věk mladý, pocity zestárlého a vyčerpaného starce. Zachvět chtíče lepšího stavu. Toho, na který poslední dny každou minutu své existence upírá svou mysl. Přání, jež předčilo všechny v jejím životě. Tak silné, tak bláznivé, tak neuvěřitelné. A kéž by opravdové. Nic, zhola nic teď v tuto chvíli pro ni není důležitější než ten osvobozující a uvolněný klid. Ta krásná samota znějící jako tichá rajská hudba. To zářivé světlo se záblesky pohlcující temnoty. Ta vůně, libá vůně prohnilé zeminy. A poté už jen ten věčný cit nekonečného uspokojení. O jak překrásné to snění. Nechci probuzení. Nechci už sebe. A nechci už ani tebe. Mám jen přání jediné. Skončit se vším a odejít do ráje. Toho svého vysněného dokonalého ujetého.