A zase ten smysl. Kde je? Kde ho najít? Zas se v tom utápím. Bezradně hledám a usilovně přemýšlím marně, všude je prázdno a pusto obklopené plačící tmou a útrpným zoufalstvím. Bolestivé myšlenky se mi každou sekundou zarývají do marné duše té prázdné schránky. Ach zdání klame! Věk mladý, pocity zestárlého a vyčerpaného starce. Zachvět chtíče lepšího stavu. Toho, na který poslední dny každou minutu své existence upírá svou mysl. Přání, jež předčilo všechny v jejím životě. Tak silné, tak bláznivé, tak neuvěřitelné. A kéž by opravdové. Nic, zhola nic teď v tuto chvíli pro ni není důležitější než ten osvobozující a uvolněný klid. Ta krásná samota znějící jako tichá rajská hudba. To zářivé světlo se záblesky pohlcující temnoty. Ta vůně, libá vůně prohnilé zeminy. A poté už jen ten věčný cit nekonečného uspokojení. O jak překrásné to snění. Nechci probuzení. Nechci už sebe. A nechci už ani tebe. Mám jen přání jediné. Skončit se vším a odejít do ráje. Toho svého vysněného dokonalého ujetého.
Žádné komentáře:
Okomentovat