Je mi třicet pryč,
v srdci žár, na jazyku led,
místo života dlouhý bič,
prásknout s ním chtěl bych hned.
V hlavě třináctá komnata,
plná pavučin a smetí,
láska jako životní podstata,
vstoupit smíš jen s odvahou v objetí.
Touha jak dlouhé korále,
místo prožitků snění,
čekání na femme fatale,
jen ve verších mám své jmění.
Písmenky nelze se vykoupit,
ani smýt ze sebe hříchy,
možná jen kousek touhy uloupit,
v zrcadle milosrdenství odraz pýchy.
Láska jako esemeska,
obrázky místo dotyků,
ze vztahů tragická freska,
hořký smích místo vzlyků.
Tohle jsou puzzle mého života,
se spoustou špatných dílků,
v dlaních prázdno, na rtech němota,
to je osudem všech snílků...
Žádné komentáře:
Okomentovat