Když tu tak stojím na dešti, přemýšlím, kam se všechny ty kapky ztrácejí, jednu pohledem doprovázím, běží po okně nejdříve rovně, jako by věděla, co znamená rovnou za nosem a pak se klikatí a stéká rychleji a rychleji, až ji ztratím z dohledu. Vzápětí už ani nevím, zda jsem nějakou kapku viděl. Je to tak i s námi? Projdeme s někým cesty rovné i klikaté a nakonec zapomeneme? Chtěl bych věřit, že takovou moc má jen příroda.
"Déšť jsou housle pro básníka."
Když tu tak stojím na dešti, napadá mě, kam se ztratila ta moje kapka, je daleko a vpíjí se do tenkého vlasu nebo je blízko? Možná je to zrovna ta, co mi stéká po tváři tak jemně a bez zábran anebo ta, co právě dopadla na má zavřená víčka.
Když, tu tak stojím na dešti, napadne mě, odkud se všechny ty kapky vody berou, kdo je poslal… Pláče nad námi příroda? Nebo nám vzdává tímto svůj hold…
"Každá duše, stejně jako říčka a rostlina potřebuje cosi jako déšť: naději, víru, důvod k životu. Když je nemá, všecko v té duši zmírá, i když tělo ještě přežívá; a lidé budou moci říkat: "Tady v tom těle býval kdysi člověk."
Když, tu tak stojím na dešti, je mi jasné, že jen tak nepřestane, zvednu tvář k obloze a nechám se zmáčet, jsou to čisté slzy koho?? Kdo nad námi pláče říkám si alespoň někdo pak sklopím hlavu a tiše odcházím, je zima.
bye...
Žádné komentáře:
Okomentovat