K zamyšlení aneb moje rozjímání v autobuse..

Sedím v autobuse a dívám se z okna ven. Okolo nás se míhá spousta aut. Světélek v noční krajině. Jsou to jako životy těch druhých.

Utrpení a radost, kterou sebou nesou, a nás to mnohdy nezajímá, pokud se nejedná o naše blízké.
Někteří, jsou šťastní a žijí šťastně až do smrti. Mají běžné problémy života, ale umí bojovat a berou život takový, jaký je.

Jsou ale lidem, kteří bojovat neumí. Život jim dal velkou ránu a neumí vstát. Někdo není tak silný tak, proč ti druzí předpokládají, že to zvládnou?… Protože bolest, kterou sebou nesou je jen jejich. Úsměv rozdávají ostatním a v hloubi duše umírají.

Život je krutý. Proč je tolik nespravedlnost a lhostejnosti k druhým? Protože o tom nemluví nebo protože to nechceme slyšet? Proč si lidé ubližují....

Kolik lidí z těch tisíce světélek nemá chuť bojovat se svým osudem?
asi hodně….

Rodiče příkladem

Dost často si klademe otázku zda nám mají jít rodiče opravdu příkladem. Jak moc pravdivý je tento výrok v dnešní době? Jak moc by nám rodiče měli jít příkladem?

Rodiče se na nás snaží napravovat chyby které udělali v minulosti. Nicméně si neuvědomují že my nejsme stejní jako oni, nejsme ze stejného těsta, máme jiné zájmy.

Každý člověk je unikátní, jedinečný. Přesto se rodiče snaží ze všech sil aby sme se vyhnuli chybám které udělali oni a je dosti možné že se tímhle přístupem vyrojí daleko více problémů než kdyby sme nechali dítě jít si svou cestou. Nicméně zpět k tématu.

Žil jsem  v bytě 12 let s rodiči. Za tu dobu jsem měl možnost udělat si obrázek na své rodiče, analyzovat je a vědět co od nich očekávat. Avšak při pomyšlení na větu že by rodiče měli jít příkladem svým dětem, musím nesouhlasit. Kdyby sme měli jít ve šlépějích našich rodičů, nikam bysme se nepohnuli. Stagnovali by sme na místě, stali by se z nás věrné kopije svých otců a matek a nějaký svobodný život by zanikl.

Obvzlášt bych se chtěl zaměřit na svého otce.
V mém útlém věku měl můj otec práci, zajištoval celou rodinu a staral se o mě a mou sestru. Viděl jsem v něm svůj vzor. Postupem času jsem však začal pozorovat že ten vzor se pozvolna rozpadá. Čím je člověk starší, tím vnímá více detailů ve svém okolí a lépe chápe stávající situaci. Otec přestal pracovat, začal se věnovat domácím pracím a neustále měl politováníhodné připomínky na nás.

Zpočátku se zdálo že se snaží získat si práci zpět ale řekněte, když člověk je několik let bez práce a má tolik volného času, nakonec zjistí že se mu to zamlouvá a tak si v tom nakonec lebedí.

Z otce se stala troska které není pomoci. Jak chcete pomoci někomu kdo si natolik libuje v nicnedělání a buzerování ostatních? A tohle že by měl být můj vzor?

Hrát si ve svých 65 letech na nevrlého důchodce který dennodeně chodí v teplákách po bytě a komanduje ostatní?

Víte v takové situaci se může člověk zachovat všelijak.
Odejít z domova, začít tyto věci ignorovat..

Často si kladu otázku jestli mi můj otec opravdu zničil mé mládí. Ne, nemyslím si to. Víte každá mince má dvě strany. Na jednu stranu je můj otec potápící se troska kterou jsem přestal nazývat otcem. Na druhou stranu je můj otec zase odstrašujícím příkladem a vím čemu se v budoucnu vyvarovat.

A tak vám tedy vlastně nevím jak moc by měl člověk jít ve šlépějích svých rodičů. Je to vůbec správné?
Neměl by si člověk sám nalajnovat svůj život dle svého úsudku?