Než jsem se stal otcem, vedl jsem bohémský život. Vychutnával jsem si každý den naplno. Všechno bylo zkrátka perfektní!
Potom přišla Ona a dítě - a to, čeho jsem si dosud v životě tak krásně užíval, najednou strašně rychle zmizelo a na vše jsem na konec zůstal sám. A nastalo kruté období, na které nerad vzpomínám. Díky podpoře přátel jsem to ne zcela překonal a zapoměl.
"Dítě je nepopsaná kniha,
která nemůže za to, co jí tam kdo napíše."
Chci zpět své bohémský život, pomyslel jsem si!
Má milovaná práce, které jsem věnoval tolik svého času a lásky, se najednou zaměnila za dětský pláč s haraburdím. Nebyly to dětské sedačky ani tašky s náhradními věcmi na převlečení, co by mi vadily, ale prázdné obaly od sušenek a rozžužlané kousky jídla na sedačce i podlaze mě přiváděly (a stále přivádějí) k šílenství…
"Lidé celý život něco studují,
přitom nejlepší učitelé se batolí kolem nich."
Když mě někdy náhodou přepadne ta "optimistická" myšlenka, že jsem se mohl zachovat jak ostatní muži a nestarat se. Možná mají pravdu, ale já takový nejsem, jsem bojovník!
Chci zpět svůj klid a práci DJ!
Nepředstavitelně se změnil i náš byt. Z místa, kam jsem se tak rád uchyloval, když jsem měl všeho plné zuby, a kde jsem si mohl v klidu na gauči číst, se nyní stal jeden velký dětský pokoj.
Můj "majetek", má sbírka upomínkových předmětů týkajících se filmu a televize, hudby -, videokazety a dévédéčka - všechno teď musí, potupně zabalené v krabici, vlhnout na půdě…
Můj nábytek se mezitím změnil v dětskou prolézačku. A své oblíbené knihy jsme zachránili tím, že jsme je prostě odstranili z knihovny a z dohledu, protože děti je využívaly jako omalovánky.
"Kdo chce vychovat dítě, sám sobě si nerozumí.
Kdo se však dítěti věnuje, ten jej nemusí vychovávat."
Ale co - takový je úděl rodiče… Zvykl jsem si i na pestrobarevné, vlastnoručně nakreslené obrázky mého dítěte na stěnách i na jídlo na zemi. Pozoroval jsem se, jak opatrně chodím po špičkách, abych nerozlámal lyžařskou dráhu postavenou z lega a hrady ze stavebnic. Naše chodba také změnila svůj účel a stala se závodní dráhou. Koberec v obýváku zdobí železniční síť…
Chci svůj život zpátky!
Když přišlo dítě na svět, změnily se i moje společné chvíle s přáteli. Zatímco předtím sem dokázal propařit celou noc a povídat si o knihách, filmech nebo o čemkoli jiném a spontánně se sbalit a vyrazit na víkend do neznáma, dnes mně na něco takového nezbývá energie, čas a, přiznejme si to, ani finanční prostředky.
Občas, když je toho na mně prostě moc, mám chuť zakřičet: "Chci zpět svůj dům, své auto, svůj život bez problémů a nočního vstávání!" (Ale to je opravdu, opravdu jen občas - většinou, když musím dělat asi tři věci najednou a ještě se při tom někdo něčeho naléhavě dožaduje.)
Ne vše je však špatné
Ale ne všechno je jen špatné. Některé věci už jsou podstatně lepší… Při zvláštních příležitostech si dopřeji, že si zamixuji, svá díla vystavím na internetu a sleduji, jak se líbí.
I byt je už zase obyvatelnější a útulnější. Dokonce jsem zvládl přesvědčit dítě, aby neznetvořovalo stěny a malovalo výlučně na papír nebo do sešitů. Rád si vychutnávám společně s dcerkou procházku venku, chvíle na hřišti či výlet do zoo.
Dcerka mezitím trochu povyrostla, takže jí s klidným srdcem můžu svěřit dědovi. Já si tedy občas vyjdu ven, třeba na dobré jídlo. Pár hodin si jen tak užívám chvíle, která patří pouze mně. A to nejlepší je, že když pak přijdu, domů čeká tam na mne moje nádherné dítko, které bych i při všech těch úskalí, překvapeních, pomalovaných stěnách nebo neustále rozházených hračkách za nic na světě nevyměnili!
"Dítě je dokonalým zrcadlem těch,
kteří jsou kolem něj."
A víte co, vlastně ani nevím, jestli opravdu chci, aby se vrátil můj starý život bez malé. Něco podstatného by mu totiž chybělo.
Jedno vím už určitě svoji dcerku milují nadevše!
bye..
Žádné komentáře:
Okomentovat