Déšt

Když tu tak stojím na dešti, přemýšlím, kam se všechny ty kapky ztrácejí, jednu pohledem doprovázím, běží po okně nejdříve rovně, jako by věděla, co znamená rovnou za nosem a pak se klikatí a stéká rychleji a rychleji, až ji ztratím z dohledu. Vzápětí už ani nevím, zda jsem nějakou kapku viděl. Je to tak i s námi? Projdeme s někým cesty rovné i klikaté a nakonec zapomeneme? Chtěl bych věřit, že takovou moc má jen příroda.

"Déšť jsou housle pro básníka."

Když tu tak stojím na dešti, napadá mě, kam se ztratila ta moje kapka, je daleko a vpíjí se do tenkého vlasu nebo je blízko? Možná je to zrovna ta, co mi stéká po tváři tak jemně a bez zábran anebo ta, co právě dopadla na má zavřená víčka.

Když, tu tak stojím na dešti, napadne mě, odkud se všechny ty kapky vody berou, kdo je poslal… Pláče nad námi příroda? Nebo nám vzdává tímto svůj hold…

"Každá duše, stejně jako říčka a rostlina potřebuje cosi jako déšť: naději, víru, důvod k životu. Když je nemá, všecko v té duši zmírá, i když tělo ještě přežívá; a lidé budou moci říkat: "Tady v tom těle býval kdysi člověk."

Když, tu tak stojím na dešti, je mi jasné, že jen tak nepřestane, zvednu tvář k obloze a nechám se zmáčet, jsou to čisté slzy koho­?? Kdo nad námi pláče říkám si alespoň někdo pak sklopím hlavu a tiše odcházím, je zima.

bye...

Feelings

 "Člověk nesmí ztrácet naději. Ztratit naději je totéž jako zemřít dvacet let před vlastní smrtí."

Sbírám pocity, které jsou hluboko ve mně.

Sbírám pocity, a doufám v jejich pravdivost.

Snůška blbostí.

Snůška trapné utopie.

Snůška keců.

Pocity, jež jsem na hodně let pohřbil hluboko v sobě.

Ukrýval je za marnými nadějemi,

V které věřili všichni okolo mě.

Život není pohádka pro malé děti.

Život je jen pouhou iluzí naší úžasné existence.

Je bláznovství myslet si, že se můžeš zavděčit všem.

Nemůžeš.

Nejde to.

A tak aspoň sbírám ty pocity vyhrabané ze špinavého dna, mojí kdysi nezkažené duše.

Pocity a věci, pro které jsem kdysi chtěl žít.

Kterým jsem s určitostí věřil.

Pocity o naplněném štěstí. Pocity o lásce a svornosti mezi lidmi.

Pocity o světě bez falše a lži.

Sbírám pocity a vím, že svou marnou iluzí o špatnosti těch pocitů,

O snaze mateřského tepla jsem vše ponořila do hluboké despocie vůči všem těm, co za to nemohli.

Hluboké sobectví pro štěstí, spousty lidí okolo nás.

Ne pro to NAŠE.

Jsem pokrytec větší, než bych si kdy o sobě chtěla myslet.

Ale vše má svůj konec.

Nechci být již pokrytcem, jež neumí žít, jež neumí jednat sám za sebe a svou krev.

Teď je na čase věci měnit a sebrat i ty poslední pocity, protože ta naděje v jejich opravdovost je větší, než má touha po sevření mateřského citu.

"Skoro se zdá, že příroda sesílá na lidi jenom krátké nemoci, ale lékařství si osvojilo umění je prodlužovat."

 

 bye....

Past vs. present

 "Jak má člověk vědět, co chce od budoucnosti, když neví přesně ani co chce v přítomnosti?"

Říká se, že včerejšek je minulost, dnešek přítomnost a zítřek budoucnost. Em, je to hezké, kdyby váš život byl v pohodě. Ale co když ten včerejšek, ta minulost, je pro vás jen strašná vzpomínka, na kterou chcete zapomenout, ale nejde to. A dnešek, ta přítomnost, je jen peklem, které nechce skončit. Každý vám jen ubližuje, ty pohrdavé pohledy a slova, které se vám jako ostré meče zapichují do srdce. Snažíte se bránit, být chladný, ale i tak to bolí. Raději byste vzali nůž a řezaly se do ruky a stále a dokola, jen aby to všechno skončilo. Vaším jediným přáním je zítřek. Ale co z toho, když dnešek se stane včerejškem a zítřek dneškem. Všechno jde pořád dokola pořád to samé jako zlý sen. Zbývá vám jen doufat, že jednou přijde jiný zítřek. Zítřek, který vše změní. Ale dokud se tak stane, budeme, si toho muset přetrpět ještě hodně a možná ten vysněný zítřek nikdy nepřijde.

"Kdo se stará jen o budoucnost, je méně předvídavý než ten, kdo se stará jen o okamžik, neboť se nestará ani o ten okamžik, ale jen o jeho trvání."

 

bye....

return to beginning

Myslíte si, že umřít na konci života, je ta správná odměna za všechna ta zvládnutá úskalí? Celý život budujete, pracujete, staráte se a na konnčí "Smrt".

"I kdybychom byli v životě úspěšní, tak na konci života se nám to vrátí."

To je nějaká odměna? Představte si, že by to šlo obráceně: vytáhnou Vás z chlaďáku. Sundáte ty skvělý šaty, převlíknete se do tepláků a pošmatláváte si to v klidu po domově důchodců. Pak Vám dají zlatý hodinky a jdete na spoustu let do práce. Až budete dost mladí, můžete do školy! Pak už to jede jak po másle: mejdany, skvělý pití, lehké drogy, kluci/holky. Vysoká škola, střední škola, základka. Stanete se dítětem, nemáte žádnou zodpovědnost, máte spoustu hraček na který jste dřív pro samou práci neměli čas. Stanete se miminkem. Postupně zapomenete chodit. Vrátíte se do bříška, všichni budou mluvit jen o Vás a o zdraví, maminka bude jíst to nejlepší. Bude Vás devět měsíců nosit!

A nakonec to celé skončí nádherným orgasmem! Tak tomu se říká skvělý konec!. Kdo by to takhle nechtěl???

"Člověk nesmí dopustit, aby se jeho život zastavil, a to ani tehdy, když jeho životní sen ztroskotal."

 bye...

Jak na líbaní??

Kdykoli balíte ženu, musíte ji v určité fázi políbit. V ideálním případě onen polibek bude zcela spontánním vyústěním situace, což se ale příliš často nestává. Většinou je potřeba první polibek přijmout jako zcela záměrný krok, přes který se musíme dostat. Jinak nám hrozí, že o ženu přijdeme.

"Nic nepodporuje vzplanutí lásky tak jako polibek, neboť nevede k ukojení a vyvolává sladké naděje."

 Určitě jste sami byli několikrát účastníky a svědky situací, ve kterých byl první polibek naprosto přirozený posun. Vy jste se díval na ženu, žena se dívala na vás. Dotýkali jste se navzájem, vaše pohledy se setkaly a políbili jste se. Přesněji, jeden z vás políbil toho druhého, který to ale čekal a těšil se na to. Taková situace často nastává u mladých lidí, kdy je jeden alespoň částečně zkušený a druhý ne. Nebo také tam, kde se pije alkohol. Trocha oboustranného posilnění na kuráž a zábrany jsou hned pryč.
Na druhou stranu jsme ale také zažili či viděli situace, ve kterých to zkrátka nebylo úplně ono. K líbání stále nebyla ta správná příležitost, byli jste příliš nervózní a spousta dalších možných důvodů.
Pokud bychom si to shrnuli, tak k líbání dochází pokaždé, jakmile je náš zájem o druhého člověka dostatečně vysoký, a zároveň obdržené signály zájmu jsou silnější, než naše obavy z neúspěchu (které jsou součtem strachu z líbání obecně a zájmu o konkrétní ženu).
Tato formulace odpovídá hned na několik otázek. Pokud jsme v mírném alkoholovém opojení, náš strach se obecně snižuje. Proto se spíše políbíme či vyspíme s neznámou ženou, i když bychom to za střízliva neudělali.

"Muž je tvor, který první polibek uloupí, druhý vyžebrá, třetí vymáhá, čtvrtý dostane, pátý si nechá líbit a všechny ostatní snáší."

Podobný účinek má i trénink nebo jednoduše fakt, že jsme zadaní. Pokud jsme se políbili tento týden na různých akcích již s pěti ženami, nebude nám dělat příliš problém políbit šestou. Tedy za předpokladu, že o danou ženu nemáme extrémně vysoký zájem.
U nezkušených mužů je často vtipné, že jejich strach z líbání obecně je natolik vysoký, až jim jednoduše brání políbit se s jakoukoli i sebeošklivější ženou, byť dostanou sto signálů zájmu. V takovém případě doporučuji alkohol.

"Jediné, co je cudnější než pohár dobrého vína, je polibek hezké ženy."

Nyní ale přestaneme teoretizovat a přesuneme se k hlavnímu tématu článku.

Jak vědomě přejít k líbání
Jak jsem již uvedl, a sami to ze své praxe znáte, často v situacích jednoduše nevíme, kdy ženu políbit, nebo se k tomu nemůžeme odhodlat. Popíšeme si proto tři způsoby, jak se k líbání dostat. Můžete je samozřejmě kombinovat nebo si vymyslet svůj vlastní a otestovat ho v praxi.

"Polibek je tajemství, které se prozrazuje ústům." 

1. Počítání signálů
Toto je nejjednodušší a asi také mezi lidmi nejrozšířenější metoda. Zapomeňte na instinkty a zkrátka počítejte pozitivní signály, které vám žena dává. Jakmile nasbíráte tři, můžete se přesunout k líbání a pravděpodobně vás neodmítne.
Úskalí metody spočívá především v tom, že se orientujete výhradně na jeden typ projevů ženy bez hlubšího porozumění příčinám. Rozumějte, pokud se vás žena dotýká, může to být signál zájmu, ale stejně tak to může mít spoustu negativních významů.
V každém případě je to zvláště pro začátečníky užitečná metoda, která má při správném použití relativně vysokou úspěšnost.
2. Alkohol
Když se nemůžete se ženou hnout nějakou dobu z místa a stále zkrátka není ta správná příležitost, pozvěte ji někam do podniku. Je to dobrá metoda zvláště pro nové ženy, se kterými se chcete intimněji sblížit.
Pamatujte však, že alkohol není samospasitelný. Nedostanete s jeho pomocí ženu, která o vás nemá zájem. Stejně tak z vás neudělá balícího mistra, pokud k tomu nemáte jiné předpoklady. Zkrátka alkohol používejte jako doplněk, nikoli nástroj.
3. Doteky a slova
To je nejkomplexnější a nejúčinnější metoda, jak se se ženou dostat k líbání. Kombinace správných slov a doteků vás dokáže doslova divy a je proto základem většiny balících technik. Bohužel však nelze sepsat přímý návod, protože vše záleží na konkrétní situaci a vašich schopnostech. Dám vám alespoň několik tipů:

• Nebojte se ženu pochválit, ale pouze pokud si to nějakým způsobem zaslouží. Rozhodně to s chválením nepřehánějte.
• Ženu škádlete, pokud je drzá, sázejte se s ní. Nebojte se v případě potřeby okamžitě předstírat nezájem.
• Buďte sebevědomý. Žena se vás často bude snažit dostat na nějaký její test. Nedejte se.
• Stupňujte doteky. Rameno, záda, obětí atd. Dejte jí ruku na nohu, jemně jí masírujte zátylek.
• Nenechte se odbýt. Pokud vám žena uhne, znovu si jí přitáhněte. A tentokráte více, než předtím.

Uvědomte si, že ženy mají tendenci namlouvat se nepřímo. Budou vám uhýbat, testovat vás, provokovat. Všechno má jediný cíl – odehnat potenciální nekvalitní nápadníky. Vytrvejte ve svém snažení a neustále se s ní posouvejte o malé krůčky vpřed.
A hlavně, jakmile se k ní přiblížíte a ona nebude mít tendenci násilně se od vás odtrhávat, polibte ji.

 

bye...

R.I.P

Když jsem si přečetl na internetu, že zemřela soulová a jazzová zpěvačka  Amy Winehouse napřed jsem to bral jako novinářskou kachnu, ale jak se informace objevovali z více zdrojů začal  jsem si uvědomovat, že jsme opět přišli o další talent a jedinečný hlas, který se těžko nahradí.

" Extrémně talentovaná a extrémně sebedestruktivní. Taková byla výjimečná hudebnice Amy Winehouse, kterou zabil její životní styl."

Poté jsem začal,  sledoval různé debaty a tu chvílí mně začalo být špatně. Málem jsem i odešel na onu místnost se vyprázdnit a to jsem nic špatného nesnědl.

To co jsem čet mně dosti zaráželo, bylo smutné číst, jak jsou, lide lhostejní vůči smrti. Jak si neváží člověka. Dost lidí jí odsoudilo kvůli drogám, že si za vše může sama atp. Jasně to vše beru, ale bylo smutné, že si neuvědomily, že odešel člověk a talent!! Zas se ukázalo, jak my lidi jsme, vůči sobě lhostejní sobečtí jak se to netýká, přímo nás nezajímá nás to nebo je tendence to jakkoliv komentovat a ukazovat jací jsme.

"R.I.P. Amy (Nechť odpočíváš v pokoji, Amy). Tvůj hlas bude žít navždy." - americký zpěvák, herec, DJ a producent Joel Madden."

Její smrt přišla, ve špatnou chvíli omlouvám se za ten výraz. Prostě se odehrálo víc věcí. Atentát v Oslu, kde bylo hodně mrtvých a media to prostě nezvládly. A lidi posuzovali, zda úmrtí zpěvačky má vetší, právo na uveřejnění než mrtví z Norska. A právě zas media mají díky oběma tragédiím o čem psát a paradoxně i nemalé finanční zisky. Jinak by opět nebylo téměř o čem psát.A díky tomu se dále budeme dočítat to špatné o jejím životě či o tom špatném z Norska na úkor pokoře a úctě k těm zesnulým.

Je škoda, že se media nezaměřují na větší tragédie třeba Somálsko a celkově na hladomor co opět řádí či jiné tragédie co ve světě řádí.

Tato doba je zvláště mladší generace je lhostejna, sobecká a neumí, si vážit toho co mají. Ale existuji i světlé výjimky a těm patří dík.

"Drogy vzaly její dar, její duši, její světlo dlouho před tím, než vzaly její život. Odpočívej v pokoji, Amy." - americký zpěvák, skladatel a herec Josh Groban.

A na závěr ať se píše či vyplouvá na povrch dost toho špatného o zpěvačce Amy Winehouse tak jí stále beru jako člověk co měl talent a jen ona ví, proč to vše udělala a ne unesla svůj úděl na tom to světě a patří jí velký dík, co po sobě zanechala.Její hudba navždy zůstane v mém srdci.

"Dobrou noc, můj anděli, spi sladce. Tvůj táta a máma tě budou navždy milovat,“ rozloučil se se svou dcerou otec Mitch Winehouse."

 

bye....

Smutek

Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni. Přirozeně se smutkem zevšech sil bojujeme: chceme být štastní. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány, které naše očekávání v životě neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolestí z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout. Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění a smutku.

"Tak jako se střídá den s nocí, střídá se úspěch s neúspěchem, radost se smutkem a láska s nenávistí."

bye...

Stres

V dnešní době trpí mnoho lidí stresem nebo v horším případě depresemi.

Do jisté míry je to způsobeno spěchem a tlakem okolí, ale velkou roli hraje i to, zda jsme schopni řešit své problémy "s úsměvem". Samozřejmě to vždy nejde, ale pokud je to možné, měli bychom se o to aspoň pokusit.

"Mnozí lidé jsou poslíčkové života – ke všeobecně rychlému běhu času přidávají ještě vlastní pádění."

Ono se řekne "dívat se na svět pozitivně" nebo "brát věci s humorem“, ale všichni víme, že to rozhodně není tak jednoduché, jak se zdá. Například když ztratíme někoho blízkého nebo se nám nepovede něco, co si moc přejeme, může se někdy zdát, že se svět přestal točit, že už nikdy nemůže být hůř. Je jedna věc, které můžeme věřit stoprocentně: "Vždycky může být hůř!" Je proto třeba se uvědomit, že všechny problémy, které zrovna máme, má určitě i spousta jiných lidí. A tím, že budeme všechno vidět černě, ničemu nepomůžeme. Vlastně ani nezáleží na tom, zda jde o politiku, globální oteplování nebo jen o to, že se nepovedlo napsat dobře písemku ve škole. Je sice pravda, že politická situace u nás nepatří k nejlepším, ale na druhou stranu jsou přece země, kde je to ještě mnohem horší. Je důležité vycházet z toho, co máme a ne plakat nad tím, co nemáme nebo co bychom mohli mít.

" Naše tragédie spočívá v tom, že se náš životní rytmus již neřídí tepem srdce, nýbrž podle zuřivých otáček turbíny, jejíž rychlost se den ode dne zvyšuje."

Jako u všeho i s tímto musí člověk začít u sebe. Mohl bych někomu hodiny přednášet o pozitivním myšlení, ale pokud já sám tomu neuvěřím, nemůže mi věřit ani nikdo jiný. Všechny problémy, překážky, úskalí a křivdy, které ve svém životě objevují a týkají se mé osoby, jsou pro mně důležité. Lidem okolo však mohou připadat malicherné a zbytečné, protože oni mají zase své křivdy a překážky. Každý máme to svoje a všem nám to připadá důležité. I malé dítě, kterému vezmou hračku, pláče a má pocit, že nic horšího neexistuje. Ale když mu tu hračku vrátíme, nebo mu ji nevezmeme, bude si spokojeně hrát a radovat se, že to  autíčko jezdí dopředu i dozadu. Dospělý člověk si ale uvědomuje jenom to negativní. Když mu autíčko vezmeme a zase vrátíme, bude se zlobit, že ho chvilku neměl, a skutečnost, že si s ním může teď hrát, jak dlouho bude chtít, už ho nezajímá. A pokud mu ho nevezmeme vůbec, bude se zlobit, že má jen takové obyčejné, když by chtěl lepší.

Nemyslím si, že je něco špatného na ambicích nebo na touze dostat se někam dál než jsme. Jen se zbytečně moc zabýváme tím, co nemáme. V létě je nám moc horko, v zimě zase moc zima, na jaře sluníčko málo hřeje a na podzim moc prší a je bláto. Kdyby nám nikdy nebyla zima, nepoznáme, jak je hezké, když je nám teplo. Tak proč se z toho tepla nedokážeme radovat? Musíme se naučit vidět i ve špatných věcech to dobré, protože jaký má smysl se pořád zlobit a mračit. Ničemu tím nepomůžeme. Když se budeme i v těžkých chvílích života usmívat a radovat se z maličkostí, půjde všechno snáz. A pokud ne, třeba bude život aspoň o trošku světlejší a příjemnější.

bye....

Co je čaj???

Co pro mě znamená čaj? Čaj je čichovým zážitkem, jeho aroma může být čisté a štiplavé, sladké a měkké. Všechny složky jeho nádherné vůně nás mohou zavanout na místa většího klidu a míru.
Čaj je zátiším v šálku. Čaj je doslova a do písmene „lékem či terapií v šálku", která nás učí  tříbit si myš­lenky, dospívat k řešení. Čaj, to je dovolení relaxovat, žít v přítomném okamžiku, být sami sebou.

"Čaj může změnit váš život."

Čaj je naším nejdůvěrnějším přítelem. Abychom skutečně dokázali ocenit přednosti čaje, měli bychom se k němu v klidu posadit a hluboce se zamyslet. Během několika minut se naše mysl rozjasní a lépe si uvědomíme, co vlastně od života čekáme. Jen my, naše myšlenky a kouzelná miska čaje.


Pití čaje vyžaduje čas. Obětujete-li čaji trochu času, odmění vás nade všechna očekávání. Můžete se v čaji ztratit. Můžete se v čaji znovu najít.

"V chuti jednoho šálku čaje můžete někdy objevit pravdu o všech nečíselných formách vesmíru."
Kyongbong Suni

Pozváni na šálek čaje je něčím víc než pouhou zdvořilostí- je to symbol pospolitosti, jeden ze způsobů, jak se s hostem podělit o cosi příjemného a projevit mu tak úctu dle Čínských zvyklostí. Odmítnete-li takové pozvání, považuje se to za nezdvořilost..

bye...

bye....

Ego aneb jedno bytí

To mě jen pohltila krása....
Ta krása....
Jsem připoután ke stromům, jsem větěv.
Jsem pobíhající srna.
Já jsem had, co tě uštkne.
Jsem tvá kudrlina ve tvých vlasech.
Jsem ten hřeben, jenž je rozčesává.
Já jsem ta ruka, co ten hřeben drží.
Jsem nehtem na tvém palci.
Jsem tvá kůže.
Jsem každičká buňka tvého dokonalého těla.
Já jsem tvá myšlenka.
Já jsem ty.
Rozhodl jsem se být vším.
Já jsem VŠE.
Jsem ta krása, kterou vidíš kolem sebe.
Já jsem ten blázen, kterého moc dobře znáš.
Je v tobě.
Jsem svědomí.
Jsem jablko, které ukusuješ.
Jsem nůž, kterým si vezmeš život.
Jsem krev, která z tebe vytéká.
Já jsem ta hlína, do které tě pochovali a jsem i tím červem, co tě požírá.
Já jsem vší příčina.
Jsem bytí.
Jsem tón v tvé hlavě.

 bye...

Hodnoty

Žijeme v době uspěchané, sobecké a lhostejné vůči druhým. Každý se za něčím pachtí, nic nestíhá, na nic nezbývá čas. Matky ukončují dříve mateřskou, trávíme více času v prací na netu díky tomu se odcizujeme A přitom stačí málo. Vědět odlišit podstatné věci od druhořadých, trochu zpomalit tempo a vrátit se do dětských časů. Do toho období, kdy se dokážeme upřímně těšit z nejobyčejnějších maličkostí. Tučné bankovní konto, luxusní auto, vila či nejnovější iPhone nestačí na to, abychom byly šťastní. Nestačí vidět spící tváře svých nejbližších, chci vidět jejich rozzářené oči, úsměv a vnímat jejich radost ze společně strávených chvil. Chci slyšet jejich hlasy a být u nich, když se trápí. Každý z nás je schopen dokázat to, stačí málo. Zvolnit tempo a dělat malé kroky a hlavně žít a nebýt otrokem této doby!

"Náš život je jen krátká epizoda v historii Země a my musíme dělat všechno proto, aby ta epizoda nebyla jen zbytečná ztráta času!"

 

bye....

Facebook aneb otroci doby

Je to fenomén dnešní doby- sociální sítě. Možnosti jak se seznámit, potkat se s přáteli pokecat si se rozšiřují. Vlastně se už ani nemusíme scházet. Vše o sobě sdílíme na internetu, přidáme obrázky z dovolené, z akcí, dětí přestavby bytu, svatby atd. a všichni hned vidí, jak se nám žije. Napíšeme si, s kým ,,jsme ve vztahu“ a můžeme průběžně informovat, jakou máme náladu a co zrovna děláme.

Chápu, že jde v podstatě o novou a vylepšenou verzi emailu. Dříve bylo hitem dopisování smskování. 

Dnes jde vše přes sociální sítě.

• ,,Jak ses měl na dovolené?“
• ,,Supr, koukni na facebook, .“
• Nebo: ,,Co děti, rostou?
• ,,Jojo, mrkni na foto.“
• Nebo: „kde jsi o víkendu pařil?“
• No, „Mrkni na fejs.“

Jen se pořád ptám, kde je ta pravá hodnota přátelství? Kde je  ta skutečná láska a pokora? Jak se časem  lidé budou učit navzájem spolu vyjít, milovat se, či si jeden druhého vážit, když přes internet se řeší vše a je to pro některé i snadnější. Konflikty spory rozchody už i šikana se řeší prostě přes facebook, když nám ten dotyčný/á nesedí tak prostě o něm napišeme na zeď něco kompromitujícího nelichotivého či ho ignorujeme nebo ho jednoduše vyřadíme ze seznamu přátel. Tečka!! Vyřešeno.

Je mi z toho nějak smutno. Ale doba už je taková!

bye...

Miluji déšt

Jak já miluju déšť. Nevím proč. Miluju to smutné počasí. Ta šedá obloha je nádherná a vzduch tak krásně voní. Nejvíc déšť miluju v noci, když se můžete podívat z okna a vidíte osvětlené ulice lampami a vidíte, jak kapičky deště dopadají na zem. Zvuk bubnujících kapek na okno je jeden z nejkrásnějších zvuků na světě. Neznám nic, co by mě mohlo víc uklidňovat. Možná ještě zvuk bublajícího potoku a vůně lahodného čaje. Miluju to počasí....mnohem lepší než 35°C, kdy se paříte ve vlastní kůži!

Co je dokonalost?

Proč se stále honíme za dokonalostí a přetvářkou? Co určuje, že něco je dokonalé krásné?
Proč někteří se stále přeměřuji, zda jsou dokonalí? Kdo dal kritéria kráse a dokonalosti??

"Lidé vystavují na odiv mnohdy i nectnosti, dokonce i ty nejničemnější, ale nikdo se neodváží přiznat k závisti.  "

Proč si neuvědomujeme vnitřní krasu u člověka? Je smutné, že v dnešní době se společnost rozděluji na krasné, uspešné a dokonalé!  Znám to sám, dříve sem se díval na krasu jako hmotnou věc a zřídka sem viděl nebo chtěl vidět vnitřní krasu. Uvědom té si, že tělo je jen schránka, tak je jedno, jaké je. Dokonalost, krása je uvnitř vědomí. Naučme se více naslouchat a nebýt sobci a bude život více kreativní, krásnější!

„Žiju, protože chci, ne že musím“

V dnešní době se vytratilo kouzlo okamžiku, vládne jen chaos honba za karierou, sobeckost. Každý chce jen to nej nej. Nudí mně lidé, co si stěžuji já se mám tak, já se  mam onak, ale neuvědomují si, že oni sami se můžou mít líp, jen si uvědomit své JÁ. Chce to na chvíli zastavit, otevřít se a dívat se kolem sebe, je tu hodně krasy i sám život je krása sama.
Proto zastav se a dívej, se kolem sebe otevři se před světem, dokonalost není dokonalost Je jen v nás. Pokud nás má někdo rád, jen protože sem krásný úspěšný není nám hoden!

bye...

Životní šance aneb když necháme jít to, na co jsme celý život čekali...

Myslíte si, že člověk může promarnit svoji životní příležitost? Čekat na něco, a když to konečně přijde, propásnout to? Někdo si říká, že to snad ani nejde. Ale ono to zřejmě jde. Někoho to pak může mrzet a nejraději by si za to naliskali, protože nepostřehli, že to byla životní šance, na kterou tak dlouho čekali. Jenže jsou i tací, kteří tu šanci měli a věděli o ní, ale z nějakého důvodu, kvůli sobě či někomu jinému, ji nevyužili. Avšak těmhle to nevadí. Hřeje je ten krásný pocit, že to neudělali právě z toho určitého důvodu. A pak si uvědomí, že to byla ta životní šance. Že to nebyla ta zdánlivá, pomyslná šance, ale že tou šancí bylo, jak se rozhodnou. Jestli pochopí, že to není o tom, čekat na příležitost a dělat vše pro ni, ale dělat vše pro své blízké, pro to potěšení z jejich radostných tváří. Dělat vše pro to radost. Tohle jsou ti, kteří využili své životní příležitosti, i když se jí vlastně vzdali. Krása toho je však v tom, že oni jsou šťastní. Díky tomu vědí, kde je jejich místo a na co že to celý život čekali. Těm bychom mohli i závidět.

"Život je dlouhý dost, když víš, jak ho prožít. Život měříme skutky a ne časem."

Horší to ale mají ti, kteří svoji šanci měli, ale nevyužili ji, protože na to prostě neměli. Mysleli si, že bude lepší, když ji nechají být. Jenže jakmile šance utekla, uvědomili si, že to vůbec není lepší. A co teď? Teď, když víte, že ta šance už by také nemusela přijít. Má cenu si pořád vyčítat, že jste ji nevyužili? Asi ne. Ale jak chcete žít s pocitem, že jste propásli to, na co jste celý život čekali? S tím pocitem, že jste byli tak blbí a nevyužili toho? Ano, dá se s tím žít, jenže těžko. A ať byste se snažili, jak byste chtěli, jednou za čas by vám to na mysl vyplavalo, protože v hloubi duše ta lítost nad tím zůstane. Ale stále je tu ještě víra a naděje. Můžete věřit a doufat a ono se to třeba vrátí. Třeba…

"Propásnout životní příležitost je jako propásnout poslední díl oblíbeného seriálu. Jenže oblíbený seriál můžete najít a shlédnout, ale kde chcete sehnat propásnutou životní příležitost?" 

Nejhorší je, že člověk už nemůže zpět. Jakmile se jednou nějak rozhodl, už to nemůže změnit.(Myslím ta zásadní rozhodnutí. O rozhodnutích typu:"Mám si dnes udělat na svačinu rohlík nebo chleba?"jsem na mysli opravdu neměl.. Už není cesty zpět… Kniha našeho života se píše sama a snadno, jenže je napsána nesmazatelným inkoustem. Tužkou, na kterou neexistuje guma ani zmizík. Tahle tužka je jako temperka-můžete ji překrýt jinou temperkou, jenže stopy po té předešlé tam zůstanou. A v životě je to právě tak-ať zažijete cokoliv, na co budete chtít zapomenout, můžete začít "nový život", žít jinak...prostě dělat, že se to nestalo. Ale jak už jsem tu předtím psal-v hloubi duše o tom budete vědět. Tam to bude. A čas od času vás to bohužel dožene. To "novým životem"nesmažete-jen překryjete. Právě jako dvě temperky...

"Moudrý člověk je jako voda.Voda prospívá všemu a s ničím nesoupeří.
Pokud něco opravdu chceš celý vesmír se spojí,abys to dokázal ."

bye...