Co je láska?

Ptát se sám v sobě a odpovědět na tuto otázku, se snažím již několik roků ve svém životě. Takže vážení snad pochopíte, co se ve mně odehrává, se zadanou otázkou totiž nevěděli rady ani dávní básníci, filosofové, kejklíři či divadelníci. Láska se nedá vyjádřit jedním, pouhým slovem, má tisícero způsobů a výrazů…

,,Je mnohem lehčí složit hromadu uhlí, než vyznat lásku."

Lásku může mít každý i třeba malou.
Láska je milá, láska je strast.
Láska je síla, láska je past.
Láska je trápení, láska je mast.
Láska je vyznání, je v každém z nás.

Láska může být ke zvířeti, koníčku, k přírodě, k práci, ale ta nejcennější a nejčistší je láska k člověku. Pokaždé je ta láska, ale jiná. Jiná láska je k babičce, mamince, setře nebo láka ke svému protějšku. Nevím, ale já jsi myslím, že láska ke svému protějšku se projeví, když o něj máme strach, každou chvíli na něj myslíme, když mu odpustíme jakou koliv hloupost nebo malou chybu…

,,Láska" odpouští všechno, anebo nic.

Máte nikdy pocit, že tady není nikdo, komu byste si postěžovali, pobrečeli na rameno nebo schoulili do náruče? Nemáte pravdu. Je, je tady, a má vás strašně moc rád, udělal by první poslední, aby vám bylo dobře. Pohladí vás po vlasech, přitiskne k sobě a řekne: ,,To bude dobré. „ano, je to on, ten protějšek. Protějšek, kterého milujete, důvěřujete mu a váš život by šel v jeho sázku. Občas jsi, připadám, že mám křídla a létám vysoko nad mraky a každá překážka, která se mi postaví do cesty, tak přeletím. Strávit každou volnou chvíli s někým, koho miluju, je pro mě něco, co je nenahraditelné, nejcennější, upřímné, nezapomenutelné.

,,Miluj, koho miluješ, a neboj se zrady, drž se svého srdce a né cizí rady."

Ovšem jsou i chvíle, kdy spolu nejsme, a ta hodina, minuta či sekunda je neuvěřitelně dlouhá. Přeju, jsi, aby ten strašně dlouhý čas skončil a já byl s ní. Opravdovou lásku bych rád už zažil.

,,Myslet lze rozumem, ale chápat srdcem."

Krása a láska je všude kolem nás.

Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vem te to tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem, v úžasu hledět na přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.

Chcete poznat lásku? Přestaňte ji hledat.

Od přátelství k lásce je to jen malý krůček.....od lásky k nenávisti ještě menší! Proto si pečlivě vybírejme přátele.

Sadness

Je mi smutno, ani neumím říct, jak moc.

Je to zvláštní pocit, ten můj smutek. Vkrádá se mi do myšlenek, do srdce, do tváře, do gest.

Vkrádá se všude. Neumím ho zastavit. Neumím ho přemoci. Přemoci ho sám v sobě. Snažím se, ale má snaha vejde stejně vniveč. Je to pořád a stále dokola. Je to tak neúnosné.

Tak hrozně moc. Kámen není tak těžký, jako je ten můj smutek. Přec má krásné jméno…Smutek přec není můj přítel, přesto je stále se mnou.

Prosím ho…. Odejdi a nech mě být. Zmiz už… Já umřu, pokud neodejdeš.

Smutek se na mě však dívá svým laskavím úsměvem. Neodpovídá mi, jen se na mě dívá.

Smutek je opravdu zvláštní patron. Vím, že mi nechce ublížit. Pozval jsem ho do svého domu, jako čestného hosta. On pozvání přijal a tak je tu. Není zlý, a je tak uctivý a čestný. Mrazí mě z toho všeho. Čím déle je se mnou, tím víc mu rozumím.

Slzy mi stékají po tvářích a srdce mám na tisíc kousků. Připadám si, jak rozbitý hrnek, jež opatrujeme jako oko v hlavě. Je tak důležitý pro naše city, jež k němu chováme, pro naše vzpomínky, jež na něj máme.

Mé srdce je jako ten hrnek, až na to, že se mi rozbil. Střepy se rozkutálely po podlaze a je naprosto jasné, že tohle již nikdo neslepí. Nejde to. Jsou to moc malé a křehké střepy. Není v lidských silách je dát dohromady. Nejde to.

Připustit si pravdu a pohledět jí do tváře je stejně těžké. Ani tohle nechci umět.

Ale umím a o to je vše těžší.

Chtěl bych vše zastavit, vrátit čas, ale nemám tu moc. Nemám v sobě tolik síly. Vím, je v tom hodně sobectví, hodně lži, ale je v tom také hodně pravdy, hodně sebezapření. Nevím kudy kam a nevím to už moc dlouho. Děsí mě myšlenka, že to všechno špatně skončí, přesto někde hluboko v mém nitru existuje malá, malinká naděje, že to dopadne dobře. Myšlenka, že mě můj host můj Smutek jednou za velkého veselí a k mé radosti, k radosti všech se vší slávou, která k tomu patří, opustí, mě i přes jeho značně viditelnou jsoucnost uklidňuje.

Malý chlapec stojí uprostřed pouště. Je sam. Sam se sebou. Je tak jiný a přeci stejný jako jsou všechny malý kluci. Stojí bosýma nohama na rozpáleném písku. Nepřešlapuje. Nepálí ho ten písek. Stojí klidně dál a zdá se jako by ani nevnímal to hrozné horko. Ten těžký a nedýchatelný vzduch. Nevadí mu. Nevnímá ho. Všude okolo něho písek, nic víc, nic míň. Stojí pořád na jednom místě. Jako by se bál udělat krok vpřed. Jako by se bál udělat krok nazpět. Nehledí ni vpravo, ni vlevo. Nehledí nahoru ani dolů. Ani před sebe a ani za sebe se nedívá. Nedá se určit, kam se dívá a dívá-li se vůbec. Malý chlapec uprostřed nelítostného světa bez vody a bez možnosti přežití. Přesto nemám o ni strach. Nebojím se, že by zahynul. Jen tam zkrátka stojí.

Smutek naslouchá mému srdci, mé duši a přikyvuje na souhlas. Hochu neodcházej, stojím u tebe a držím tě pevně za ruce sem Tvůj Smutek a neopustím Tě, pakliže si to sám nebudeš přát.

byee