K zamyšlení aneb moje rozjímání v autobuse..

Sedím v autobuse a dívám se z okna ven. Okolo nás se míhá spousta aut. Světélek v noční krajině. Jsou to jako životy těch druhých.

Utrpení a radost, kterou sebou nesou, a nás to mnohdy nezajímá, pokud se nejedná o naše blízké.
Někteří, jsou šťastní a žijí šťastně až do smrti. Mají běžné problémy života, ale umí bojovat a berou život takový, jaký je.

Jsou ale lidem, kteří bojovat neumí. Život jim dal velkou ránu a neumí vstát. Někdo není tak silný tak, proč ti druzí předpokládají, že to zvládnou?… Protože bolest, kterou sebou nesou je jen jejich. Úsměv rozdávají ostatním a v hloubi duše umírají.

Život je krutý. Proč je tolik nespravedlnost a lhostejnosti k druhým? Protože o tom nemluví nebo protože to nechceme slyšet? Proč si lidé ubližují....

Kolik lidí z těch tisíce světélek nemá chuť bojovat se svým osudem?
asi hodně….

Rodiče příkladem

Dost často si klademe otázku zda nám mají jít rodiče opravdu příkladem. Jak moc pravdivý je tento výrok v dnešní době? Jak moc by nám rodiče měli jít příkladem?

Rodiče se na nás snaží napravovat chyby které udělali v minulosti. Nicméně si neuvědomují že my nejsme stejní jako oni, nejsme ze stejného těsta, máme jiné zájmy.

Každý člověk je unikátní, jedinečný. Přesto se rodiče snaží ze všech sil aby sme se vyhnuli chybám které udělali oni a je dosti možné že se tímhle přístupem vyrojí daleko více problémů než kdyby sme nechali dítě jít si svou cestou. Nicméně zpět k tématu.

Žil jsem  v bytě 12 let s rodiči. Za tu dobu jsem měl možnost udělat si obrázek na své rodiče, analyzovat je a vědět co od nich očekávat. Avšak při pomyšlení na větu že by rodiče měli jít příkladem svým dětem, musím nesouhlasit. Kdyby sme měli jít ve šlépějích našich rodičů, nikam bysme se nepohnuli. Stagnovali by sme na místě, stali by se z nás věrné kopije svých otců a matek a nějaký svobodný život by zanikl.

Obvzlášt bych se chtěl zaměřit na svého otce.
V mém útlém věku měl můj otec práci, zajištoval celou rodinu a staral se o mě a mou sestru. Viděl jsem v něm svůj vzor. Postupem času jsem však začal pozorovat že ten vzor se pozvolna rozpadá. Čím je člověk starší, tím vnímá více detailů ve svém okolí a lépe chápe stávající situaci. Otec přestal pracovat, začal se věnovat domácím pracím a neustále měl politováníhodné připomínky na nás.

Zpočátku se zdálo že se snaží získat si práci zpět ale řekněte, když člověk je několik let bez práce a má tolik volného času, nakonec zjistí že se mu to zamlouvá a tak si v tom nakonec lebedí.

Z otce se stala troska které není pomoci. Jak chcete pomoci někomu kdo si natolik libuje v nicnedělání a buzerování ostatních? A tohle že by měl být můj vzor?

Hrát si ve svých 65 letech na nevrlého důchodce který dennodeně chodí v teplákách po bytě a komanduje ostatní?

Víte v takové situaci se může člověk zachovat všelijak.
Odejít z domova, začít tyto věci ignorovat..

Často si kladu otázku jestli mi můj otec opravdu zničil mé mládí. Ne, nemyslím si to. Víte každá mince má dvě strany. Na jednu stranu je můj otec potápící se troska kterou jsem přestal nazývat otcem. Na druhou stranu je můj otec zase odstrašujícím příkladem a vím čemu se v budoucnu vyvarovat.

A tak vám tedy vlastně nevím jak moc by měl člověk jít ve šlépějích svých rodičů. Je to vůbec správné?
Neměl by si člověk sám nalajnovat svůj život dle svého úsudku?

Přítomnost

S úsměvem jde všechno lépe nemyslet na minulost a smát se v přítomnosti je to nejlepší co můžeme udělat, i když nás rány z minulosti bolí celý život ..
Život jde dál..

Život

Někdy si jednoduše neuvědomujeme, že my jsme ty, co si řídí svůj život, že rozhodnutí které uděláme jsou jenom naše rozhodnutí, ale někdy za ně musíme být schopný nést následky. To je život, a rozhodnutí je jenom a jenom na nás!

 

 

Život

„Než můj život skončí… Vím, že je to pravda. Všechna nenávist, kterou držím uvnitř, ta prostě nemůže zachránit mou mladost. Neplýtvejte svým časem pro tragedii, která je snadno zapomenutelná. Čas, který ztratí nepřátelé bojováním, ten stojí za to žít. 

Protože, jednoho dne, až přijde čas, poslechni, až si tě zavolají. "Tvůj čas přišel." Naše dny jsou sečteny. Ve světě plném hlupáků následujeme hloupá pravidla. Každý chce věčný život, ale nikdo neví, jak toho dosáhnout správně. Naše dny jsou sečteny. 

Uctíváte něco, co vám někdo káže. Žít jako žít se má. Břemeno zachované jako důkaz. Můžeš žít svůj život v cizím nebi, nebo si vytvořit své peklo a proměnit ho ve vlastní nebe. Ty kroky, které uděláš, tě učiní nebojácným. Život je jen tvůj.

 Neposlouchej nikoho. Buď nebojácný, i když bude úmrtí v sázce. Život je tvůj.“

Život

Někdo žije život pro sebe, někdo pro druhé
Někdo ho začne žít pro druhého a naplno ho s ním prožívá
Zamiluješ si ten život a už si neuvědomuješ ten svůj…

…až pak najednou zjistíš, že to není tvůj život,
že ho neovládáš a ovládat nesmíš, že máš kdesi život svůj,
život, který nefunguje bez toho druhého, a přesto fungovat musí,
život, který nemáš rád a nevidíš v něm smysl, ale víš, že ho hledat musíš,
život, který ti přijde zbytečný, nicotný a bez budoucnosti,
zkrátka život, který neumíš žít sám, nemáš sílu, hledáš vůli…

Ať myslíš na cokoliv, myslíš stále na to samé,
myslíš na to, jaké to bylo a nedokážeš přemýšlet,
přemýšlet, jaké to bude – bojíš se budoucnosti, máš strach…

Trápíš se vzpomínkami, pokračuješ ve snění,
chceš vrátit minulost – minulost, která už se nikdy nevrátí
Nechceš druhému ublížit, přitom ho potřebuješ,
natahuješ k němu ruku a doufáš, že ti jí podá také,
nedokážeš jít sám, nežiješ svůj život, nevíš kudy jít, kam a…
…víš, že musíš vstát, jestli to nemá být konec…

Doufáš, že ti druhý vyjde ještě jednou vstříc, protože máš strach,
strach o ten život, který neznáš, ač je tvůj,
který ti přijde nicotný a zbytečný, ač je to jediné, co máš…
Ty nemáš ten druhý, ten nebyl tvůj, jak se s tím ale smířit…

V tu chvíli si uvědomíš, že život není o materiálních věcech,
protože ty tě v těžkých chvílích nezachrání, nepomohou ti,
V tu chvíli si uvědomíš, že i když mozek ví, srdce se trápí,
hlava chce, tělo nemůže – bojuješ sám se sebou, hledáš smysl…
Doufáš, že je proč žít a pro koho…
Doufáš, že tím nepřijdeš o to poslední, co máš…
Nebojíš se o sebe, ač bys měl…

Pro druhého bys obětoval život, ale to on nežádá,
nemůžeš po něm chtít to samé, musíš ho nechat žít,
ten život není tvůj, ten je jeho – ač ho máš radši…
musíš se vzchopit a nezatěžovat ho…bojovat

Když to nedokážeš, nějak skonči, ale netrap ho…

Hledáš sílu, sílu vstát, najít vlastní smysl života…chceš to překonat…
Věříš, že tě chytí za ruku a ukáže ti, kudy je to průchodné…
Ale ten krok do tmy, ten budeš dělat sám…

Život.

Mládí není životní etapa, je to stav mysli. Lidé stárnou pouze proto, že opouštějí své ideály a vyrostou z mladického nadšení. Léta pokryjí vráskami kůži, ale když se vzdáte radosti ze života, budete mít vrásky na duši... Jste tak staří jako vaše pochybnosti, váš strach a vaše beznaděj. Cestou k uchování mládí je uchovat svěží svou víru. Uchovejte svěží svou sebedůvěru. Udržujte svěží svou naději...

          - L. F. Phelan -

Každá duše, stejně jako říčka a rostlina potřebuje cosi jako déšť: naději, víru, důvod k životu. Když je nemá, všecko v té duši zmírá, i když tělo ještě přežívá; a lidé budou moci říkat: "Tady v tom těle býval kdysi člověk." 

-Paulo Coelho, Pátá hora

Šťastní můžete být jedině tehdy, když z vás vyzařuje láska. Bezpodmínečná láska k sobě samým. Vzdejte se této lásce. Přestaňte odmítat život. Přestaňte odmítat sami sebe. Zbavte se špatného svědomí a pocitů viny. Smiřte se s tím, čím jste, a přijímejte druhé takové, jací jsou. Všichni máte právo milovat, smát se a být šťastní. A všichni máte právo nebát se přijímat lásku...

Láska

  Čím míň se ti někdo věnuje, tím víc se tvému srdci vzdaluje.

"Každý může v životě vidět mnoho krásných úkazů. Slyšet opravdu krásnou hudbu. Zažít skvělé pocity, na které nezapomene. Stačí se zamilovat a vše nám přijde trochu jiné. Tu největší krásu vidíme v ženě. Nejkrásnější hudbou je pro nás její smích. A ten nejlepší pocit je v každé vteřině, kterou trávíme v její přítomnosti."

Láska je příliš cenná, než aby se ztrácela.

"Můžeme se bránit pocitům, dokonce můžeme i věřit tomu, že ke svému štěstí nikoho nepotřebujeme. Najednou se ale objeví osoba, jejíž smích nám zní v hlavě, jejíž oči jsou to nejkrásnější co můžeme vidět a každý její dotek nám zrychlí puls. Zjišťujeme, a trochu nás to děsí, že k úplnému štěstí nepotřebujeme nic, kromě danné osoby."

Člověm muže být štastý jen tehdy , najde-li opravdové štestí

Sny

"Dnešní sny jsou zítřejší realita a včerejší myšlenky"

Buď opatrný o čem sníš, že máš nebo se tím staneš, mohlo by se totiž stát, že se to splní.
V okamžiku, kdy přesně víš po čem toužíš, může se to stát skutečností.

Jedním z nejtěžších úkolů v životě je jasně rozpoznat, co v tak krátkém čase chceš udělat.
Dalším z nejtěžších úkolů v životě je věřit, že vesmír umožní, aby se to stalo.
Jakmile se rozhodneš, co je tvůj sen, už nemůžeš zabránit, aby se stal skutečností.

Většina z nás ztratila schopnost dětského snění bez omezení.
 Děti se nebojí, dokud je to dospělí nenaučí.

Vesmír ti může dát cokoli po čem toužíš, nebo co potřebuješ, což nemusí být nezbytně dobré pro tvou spirituální cestu.

Na své životní cestě se rozhoduješ, kam se dát. Není to dobře ani špatně. Prostě to je.
Třicet šest let trvalo, než jsem došel k tomuto závěru a cesta byla vzrušující a naplňující, děsivá, ale ne až tak moc, jak by si někdo představoval nebo myslel o dřívějších událostech, kterých se má životní cesta odvážila.

Strach ze strachu byl nejvíce zničující věcí na mé cestě životem, která posílila mou schopnost využít potenciál a mou jedinou lítostí je, že mi už dávno nějaký rádce nedal klíč ke zničení strachu tím, že by mě naučil být zase dítětem.

Stres

V dnešní době trpí mnoho lidí stresem

nebo v horším případě depresemi. Do jisté míry je to způsobeno spěchem a tlakem okolí, ale velkou roli hraje i to, zda jsme schopni řešit své problémy "s úsměvem". Samozřejmě to vždy nejde, ale pokud je to možné, měli bychom se o to aspoň pokusit.

Ono se řekne "dívat se na svět pozitivně" nebo "brát věci s humorem“, ale všichni víme, že to rozhodně není tak jednoduché, jak se zdá. Například když ztratíme někoho blízkého nebo se nám nepovede něco, co si moc přejeme, může se někdy zdát, že se svět přestal točit, že už nikdy nemůže být hůř. Je jedna věc, které můžeme věřit stoprocentně: "Vždycky může být hůř!" Je proto třeba se uvědomit, že všechny problémy, které zrovna mám, má určitě i spousta jiných lidí. A tím, že budu všechno vidět černě, ničemu nepomohu. Vlastně ani nezáleží na tom, zda jde o politiku, globální oteplování nebo jen o to, že mně samotné se nepovedlo napsat dobře písemku ve škole. Je sice pravda, že politická situace u nás nepatří k nejlepším

, ale na druhou stranu jsou přece země, kde je to ještě mnohem horší. Je důležité vycházet z toho, co mám a ne plakat nad tím, co nemám nebo co bych mít mohl.

Jako u všeho i s tímto musí člověk začít

u sebe. Mohl bych někomu hodiny přednášet o pozitivním myšlení, ale pokud já sám tomu neuvěřím, nemůže mi věřit ani nikdo jiný. Všechny problémy, překážky, úskalí a křivdy, které se v mém životě objevují a týkají se mě, jsou pro mne důležité. Lidem okolo však mohou připadat malicherné a zbytečné, protože oni mají zase své křivdy a překážky. Každý máme to svoje a všem nám to připadá důležité. I malé dítě, kterému vezmou hračku, pláče a má pocit, že nic horšího neexistuje. Ale když mu tu hračku vrátíme, nebo mu ji nevezmeme, bude si spokojeně hrát a radovat se, že to modré autíčko jezdí dopředu i dozadu. Dospělý člověk si ale uvědomuje jenom to negativní. Když mu autíčko vezmeme a zase vrátíme, bude se zlobit, že ho chvilku neměl, a skutečnost, že si s ním může teď hrát, jak dlouho bude chtít, už ho nezajímá. A pokud mu ho nevezmeme vůbec, bude se zlobit, že má jen takové obyčejné, když by chtěl lepší.

Nemyslím si, že je něco špatného na ambicích nebo na touze dostat se někam dál než jsme. Jen se zbytečně moc zabýváme tím, co nemáme. V létě je nám moc horko, v zimě zase moc zima, na jaře sluníčko málo hřeje a na podzim moc prší a je bláto. Kdyby nám nikdy nebyla zima, nepoznáme, jak je hezké, když je nám teplo. Tak proč se z toho tepla nedokážeme radovat? Musíme se naučit vidět i ve špatných věcech to dobré, protože jaký má smysl se pořád zlobit a mračit. Ničemu tím nepomůžeme. Když se budeme i v těžkých chvílích života usmívat a radovat se z maličkostí, půjde všechno snáz. A pokud ne, třeba bude život aspoň o trošku světlejší a příjemnější.

Viva la Evolution!

Nedávno se u mých dveří objevili jakýsi pánové a ptali se mne zda věřím v boha. Odpověděl jsem, že ne. Pokračovali slovy "no ale kdyby jste uvěřil..." odvětil jsem jen, že nepotřebují uvěřit , že věřím, ale Bůh to není.

I tak jsem dostal brožurku, ve které jsou prý všechny odpovědi. Nebudu lhát, neodolal jsem a začetl se do těch řádků. Bylo tam mnoho zajímavých myšlenek, které upozorňovali na nesmírnou dokonalost a přesnost všeho okolo nás. Například dokonalost oběhu planet kolem Slunce. Upřímně jsem se tím bavil protože to byla opravdová pitomost. Ale jedno se musí nechat, svět je opravdu nejdokonalejší regulační soustava, její adaptace na změny je obdivuhodná, ale není to o přesnosti, jen o přizpůsobyvosti.

Víte kdyby bylo vše tak přesné nebyly by katastrofy ;). Dále se tam oslavoval bůh, který nás tak laskavě obdaroval naším úžasným mozkem, tělem a intelektem. A proto ho máme oslavovat? Dále se tam řešilo proč nás tedy Bůh trestá, pro jsou zlé časy, katastrofy atd. Víte, mám dojem že víra je jedna obrovská lidská sobeckost a ješitnost. Nezapomínáme třeba na zvířata? Nebo na rostliny? Jasně oni přeci nemyslí, zvířata jednají na základě pudů že? Ano i oni to tvrdili. Ale sprominutím, přijde vám, že váš pes něpřemýšlí? Že se nerozhoduje podle sebe? Že nemá sny? Je to hloupost, každá živá bytost má svoji svobodnou vůli a nepotřebuje žádnou víru, žádného boha. Zajímalo by mě proč moji křečci nehledají vyšší smysl života. Nebo proč naše kočka nechodí každou neděli do kostela. Víte víra je důležitá, víra v sebe, ve svoje schopnosti.



I lev si musí věřit, aby dokázal ulovit gazelu. Nedokážu si představit, že by bezmyšlenkovitě ráno vstal sel na louku vyhlídl kořist a prostě jí jen automatizovaně začal lovit. Musí si vybírat a u toho se musí přeci uvažovat. "Vyčíhnout" tu pravou chvíli učit se a sbírat zkušenosti, to nejde jen na základě instinktu. Instinktivně se chováme jen v situacích kdy musíme jednat rychle. Navíc, pokud nás tedy Bůh tak miluje, proč do háje dělal ten vesmír tak velký. A když je teda tak obrovský, stoprocentně neudělal takovouhle planetu jedinou a tudíž nebudeme ve vesmíru jediní. A tak si říkám, je to tady opravdu tak dokonalí? Tolik světů tolik pokusů a zrovna u nás to bude eňo ňuňo.

Je to hloupost. Existence je jeden velký otazník a samotný počátek všeho, je příliš nepředstavitelný na to aby to člověk vymyslel. Já mám svoji teorii a to, že tohle všechno jsoucno, je jen něco jako pokus ve zkumavce, něco tam hodíte a čekáte co se stane. Některé reakce jdou rychle některé pomalu. Hledáte-li smysl života, věřte, že to je žit tak, aby jste byli zdraví chytří a zamilovaní.

A symbol toho všeho? Dítě! Přestaňte hledat nadpřirozeno, hledat to, že jste něco víc. A že až umřete budete se mít líp. Tady se musíte mít líp, tady to je nejlepší , nikde jinde vám to nikdo nezaručí, tady máte aspoň šanci si to zařídit.

Viva la Evolution!