Život

 Žít znamená jednat.

V životě, si můžete myslet, že sdílíte své názory s druhými, ale v jednom se budete plést vždycky. A to v názoru na život. Protože v živote chtějí být všichni lidé šťastní. A co je to štěstí? To je ten problém. Pro každého štěstí znamená něco jiného. Každý jej hledá jinde. Ať v penězích, nebo v lásce, nebo ve svobodě. Každý má právo na to svoje. A vzít mu to nemůžete, a ani byste neměli. Takže se zbytečně nehádejte.

 

Život sám o sobě není tak lehký. Proč do něho vnášeti prvek tragické předtuchy, který v něm není?

Čas

 .Časem starosti slábnou

Čas,co to je?? kdo to vymyslel??.Kdo určil že vteřina bude trvat vteřinu,hodina hodinu,Co to je ten čas,každý se jím řídí,téměř celý civilizovaný svět,všichni jsou nervozní že něco nestihnou,ale nikomu to nevadí,svět žije ve strachu z času,a právem čas nás všechny jednou zabije ať už dřív nebo později,kolik lidi umřelo protože spěchali domů za rodinou,vybourali se v autě,nebo je srazily na silnici,tisíce a tisíce zbytečných úmrtí kvůli spěchu,...závidím těm ke kterým se čas nedostal a pro které neexistuje 1 hodina,ale rozlišují den pouze a světlo a tmu.

Nemáme čas být sami sebou. Máme jen čas být šťastni.

Hodnoty

"Ale žít jenom proto, aby člověk žil, to je dost málo. Život musí obsahovat hodnoty, pro které stojí za to žít."

Jistě jste si už mnohokrát všimli, že se denně vyslovujeme o tom, že je něco dobré a něco špatné, něco důležité a něco méně důležité, něco se nám líbí a něco je nám odporné, některé lidi vidíme rádi, jiným se vyhýbáme - prostě neustále hodnotíme - lidi, věci, události, lidské činy a postoje i lidská rozhodnutí. Ukazuje se tak, že náš vztah ke světu, ke společnosti, k jednotlivým lidem není jenom vztahem poznávacím, ale často daleko více hodnotícím. Co to vlastně děláme, když hodnotíme? A co je to hodnota? Pro filosofii je možná příznačné, že nám na tyto otázky nemůže dát jednoznačnou odpověď. Ale nebojte se, neznamená to, že jeden každý filosof má zcela vlastní a zcela osobitý názor na dané otázky. Je sice pravda, že speciální filosofická disciplína - axiologie čili teorie hodnot - vznikla až v poslední třetině minulého století, ale hodnotami a hodnocením se filosofové zabývali už dávno předtím. A také si dávno všimli, že se sice často v hodnocení značně lišíme, protože (naštěstí) je každý z nás nezastupitelně jiný, že jsou však určité hodnoty, na kterých se možná neshodneme úplně všichni, ale aspoň pozoruhodně většina z nás. Někdy se setkáváme s názorem, že hodnotné je to, co uspokojí naši potřebu - třeba potřebu uměleckého zážitku, ale také překonání pocitu hladu či žízně. Ale naši potřebu přece uspokojil konkrétní film, divadelní představení, koncert, obraz, nebo klobásky a pivo. Co potom znamená hodnota? A navíc: někdo do divadla nechodí a pivo nepije a o určitém filmu třeba vyslechneme několik protichůdných hodnocení, určitá věc nebo služba je pro někoho běžná a jiný si ji z finančních důvodů nemůže dovolit. Přece se však někdy shodneme a život, čest, přátelství, přírodu či Monu Lisu od Leonarda za hodnoty pokládáme všichni. Nemusíme sice všechny morální zásady zcela dodržovat, ale přesto víme, že to není v pořádku a dokonce nás třeba hryže svědomí. Jsou tedy hodnoty něčím, co je nám obecně dáno, co má být a co nemůžeme měnit, ale pouze se můžeme snažit je poznávat a naplňovat

„Jak docílíte toho, aby s vámi lidi sdíleli vaše hodnoty? Jednoduchá odpověď! Najděte takové, které je již sdílí.“

Vidíte, že kolem samotného pojmu hodnota není jasno. Je obtížné ho definovat, ale to není nic neobvyklého, tyto problémy přinášejí všechny obecné pojmy, které nemůžeme podřazovat, ale pouze je přirovnáváme k pojmům jiným. Hodnotou je něco, co být má, protože samo hodnocení předpokládá hodnotu. Ve filosofii se však setkáváme i s názorem, že samo hodnocení vychází pouze z konkrétního jedince, že je vázáno na určitého člověka a jeho momentální situaci či stav, že je výlučně jeho volbou a rozhodnutím. Ale přece jenom i tento zdánlivě libovolný postoj každého z nás se vztahuje k nějakým vlastnostem věcí, činů nebo vztahů. Není tedy hodnota takovou vlastností, která může být pro někoho zajímavá a jiného vůbec nevzruší? Je tu potíž - vlastnosti věcí se mohou měnit - u potravin to může být člověku nejen nepříjemné, ale dokonce nebezpečné. Lež a lhaní právem pokládáme za odpudivé a nesprávné, ale někdy může být lež milosrdná. Nebo se vlastnosti určitého předmětu změnit nemusí, ale jeho hodnocení ano - a to někdy zásadně - džbánek na víno nebo na vodu z 18. století byl ve své době pokládán víceméně za užitkový předmět, dnes je vystaven v zasklené vitríně v uměleckoprůmyslovém muzeu. Zdá se, že důležitost a nedůležitost věcí se nedá jednoduše vyvozovat jen z nějakého univerzálního nadlidského řádu světa, ani není jen záležitostí libovůle nebo pouhé dohody mezi zúčastněnými, ale že je tu možnost sledovat jako východisko objasnění podstaty hodnocení lidskou životní aktivitu. Nikoli však ve smyslu každodenního obstarávání, užívání, shánění a naplňování potřeb, nýbrž jako rozlišování podstatného a nepodstatného, důležitého pro mne a pro lidské společenství. Často se nám stává, že se podle věku nebo povolání mohou žebříčky či hierarchie hodnot značně lišt. Ale to vůbec nevadí - pravdivost hodnocení je jiná než pravdivost poznání. Říká se dokonce, že vědecké poznání má být na hodnotách a hodnocení nezávislé. Pokud hodnotíme, měli bychom si uvědomit, kde stojíme a co chceme, proč je pro nás něco významné, a současně i to, že každá věc, událost, čin, vztah nemá jen jednu stránku, vrstvu či tvář, a že proto může být nejen hodnocena různě, ale mnohdy také rozporně. I toto je cesta k toleranci vůči postojům a názorům ostatních.

„Existuje jen jediný způsob, jak si poradit s životem, a to najít onen soubor hodnot, které nepodléhají módním trendům, které se nikdy nemění a budou neustále rodit ovoce v tom smyslu, že nám i uprostřed velice nejistého světa přinesou klid, zdraví a jistotu.“

 

"Každý dar, který člověk přijme, ho do jisté míry ponižuje a ubírá důstojnost. Podle jeho hodnoty ztrácí jistou část své nezávislosti."

O muži, který nevěřil v lásku

Kamkoliv přišel, každému říkal, že láska je pouhým výmyslem básníků či náboženství, které se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že láska neexistuje, a proto ji tedy nikdo nemůže najít, i kdyby ji hledal sebevíc…
Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice přesvědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a stal se uznávaným učencem. Byl schopen hovořit k jakémukoli publiku a jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte pak dělat, když neobdržíte svou denní dávku? Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.
Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku lásky nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu dělat, když mě partnerka opustí?” Tento strach ho činí velice sobeckým. „To je moje!” Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší dávky nebo řádné dávky. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoli, aby ho partner neopustil.

Tento muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. „To, čemu lidé říkají láska, není nic jiného než vztah, zalomený na strachu a ovládání. Kde je vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé dávají jeden druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: „Zůstaneme vždycky spolu, budeme jeden druhého milovat a ctít v dobrých i špatných časech.” Slibují si všechno možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu věří. Nicméně pár týdnů či měsíců po svatbě je jasné, že žádný ze svých slibů nedodržují. „Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo bude závislým a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali, je nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nenávisti a emočního jedu. Jeden druhého zraňuje, ať nakonec nevědí, kam se poděla jejich láska. Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění druhých. Ale kde je láska?”

Tento muž říkal, že znal mnoho starých manželu, kteří spolu žili třicet, čtyřicet nebo
padesát let, a byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu, říkali: „Přežili jsme své manželství.” To znamená, že jeden z nich se podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z partnerů, který měl silnější vůli a menší potřebu lásky. Ale kam se poděl onen plamen, kterému říkali láska? Dnes zachází jeden s druhým jako se svým majetkem: „Ona je moje.” „On je můj.”
Muž každému vysvětloval, proč si myslí, že láska neexistuje. Říkal jim: „To všechno mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve jménu lásky.” Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil mnoho lidí. Láska neexistuje.

Pak se jednoho dne procházel v parku a uviděl na lavičce krásnou ženu, která plakala. To probudilo jeho zvědavost. Posadil se vedle ní a zeptal se, zda jí může nějak pomoci. Pak se zeptal, proč pláče. Neumíte si představit, jak byl překvapený, když mu řekla, že pláče proto, že neexistuje láska. „To je zajímavé žena, která nevěří, že existuje láska!” Samozřejmě se chtěl dovědět víc. „Proč říkáte, že láska neexistuje?” zeptal se jí. „To je dlouhý příběh,” odpověděla žena. „Vdala jsem se, když jsem byla ještě velice mladá. Byla jsem plná iluzí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem. Přísahali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale brzy se všechno změnilo. Byla jsem oddaná manželka; starala jsem se o děti a domácnost. Pro manžela byl však důležitější úspěch v zaměstnání než rodina. Přestal si mě vážit a já si přestala vážit jeho. Jeden druhému jsme ubližovali, až jsem si nakonec uvědomila, že ho nemiluji a on nemiluje mne. Děti však potřebovaly otce, a proto jsem s ním zůstala a snažila se ho podporovat. Dnes jsou děti velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod žít s manželem. Mezi námi není žádná úcta ani láska. Vím však, že i kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska neexistuje. Nemá smysl hledat něco, co neexistuje. A proto teď pláču.”

Muž to chápal velice dobře, objal ji a řekl: „Máte pravdu, láska neexistuje. Všichni hledáme lásku, otvíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne. Nezáleží na tom, kolik máme vztahů; každý vztah končí stejně. Proč tedy hledat lásku?”
Muž a žena se stali přáteli, protože si byli velice podobní. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a nikdy se neuráželi. Kdykoli byli spolu, byli šťastní. Nebyla mezi nimi žádná závist ani žárlivost. Ani jeden se nesnažil ovládat druhého. Jejich vztah se postupně prohluboval. Trávili spolu stále více času, protože když nebyli spolu, stýskalo se jim.

Jednou, když byl muž na nějaké cestě mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je to něco jiného než to, co jsem dosud poznal. Není to takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu; nepotřebuji, aby se o mne starala; nemám potřebu svádět na ni vinu za své vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře; máme se rádi. Respektuji její způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepřivádí do rozpaků a nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch: Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí.”

Nemohl se dočkat, ať se vrátí a řekne jí o svých podivných myšlenkách. Když začal hovořit, žena mu řekla: „Vím přesně, o čem mluvíš. Už dávno mám podobný pocit, ale nechtěla jsem ti to říci, protože vím, že v lásku nevěříš. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než jsme si myslili.” Po tomto rozhovoru se rozhodli, že spolu začnou žít jako milenci. Bylo
zajímavé, že se mezi nimi nic nezměnilo. I nadále si vážili jeden druhého a jejich láska byla stále silnější. I ty nejprostší věci jim dělaly radost, protože byli tak šťastní.
Muž byl tak plný lásky, ať měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, ať nakonec přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, ať se vrátí k ženě a položí jí hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.

Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jedna krásná stará žena, která pláče pro hvězdu, kterou jednou měla v ruce a kterou v okamžiku pochybností upustila. Tohle je příběh o muži, který nevěřil v lásku.
Kdo udělal chybu? Uhodnete, co se stalo?
Chybu udělal muž, protože si myslil, že může dát ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla šťastná díky lásce, která vycházela z její duše. Jakmile však učinil muž ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.
Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit šťastným, protože nikdy nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemohla znát jeho sny.
Vezmete-li své štěstí a dáte-li je do rukou partnerky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tím, co si druhý přeje.

To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit, a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.

Zenová povídka

Velký zenový mistr Rinzai seděl a rozjímal. Do místnosti se přiřítil muž - musel být velmi rozčílený - a práskl dveřmi. Nebyl vůbec v dobré náladě. Zul si boty a mrštil jimi do kouta. Rinzai řekl: "Stůj. Nechoď dál. Nejdřív se vrať a požádej dveře i boty za odpuštění."

Muž odpověděl: "Co je to za nesmysl? Už jsem slyšel, že lidi od zenu jsou blázni a až do téhle chvíle jsem si myslel, že jsou to jenom řeči. Proč bych měl žádat dveře za odpuštění? Je to trapné... Vždyť ty boty jsou moje!"

Rinzai odpověděl: "Zmiz odsud a už se nevracej! Když se dokážeš zlobit na vlastní boty, proč je také nedokážeš požádat o odpuštění? Když jsi byl rozčilený, vůbec tě nenapadlo, jak hloupé je vylévat si zlost na botách. Když umíš jednat ve zlosti, proč nemůžeš jednat i s láskou? Vztah jako vztah. Zlost je vztah. Když jsi v hněvu prásknul dveřmi, vyjádřil jsi vůči nim svůj vztah; choval ses nehezky, nemravně. Ty dveře ti přece nic neudělaly. Buď se jim omluvíš, nebo sem nechoď."

Pod vlivem Rinzaiova klidu, před zraky ostatních lidí, kteří tam seděli, a pod vlivem té zvláštní přítomnosti... Muž jako zábleskem pochopil. Pochopil celou logiku, bylo to nad slunce jasné. "Když umíš projevovat zlost, proč bys nemohl projevovat lásku? Běž..." A šel. Možná to bylo poprvé v celém jeho životě. Dotkl se dveří a po tváři mu začaly téct slzy. Nedokázal je zadržet. A když se hluboce poklonil svým botám, odehrála se v jeho nitru veliká proměna. V tom okamžiku se otočil a přišel k Rinzaiovi a Rinzai k němu natáhl ruce a objal ho.

Zen v Zenu

Když přijmeme pomíjivost skutečnosti, uvědomíme si, že vše se může změnit. Míváme sklony považovat věci za neměnné, nepomíjivé. Bolí nás hlava a máme pocit, že bude bolet nejméně týden. Máme problém a říkáme si, že ho nikdy nevyřešíme. A propadáme úzkosti. Jak to máme vydržet? Den za dnem, neustále. Málokdy něco trvá skutečně dlouho, ať už jsou to naše city, myšlenky nebo i svět kolem nás - vše se neustále mění. Jestliže tuto proměnlivost přijmeme, otevřeme si dveře k novým možnostem - k výběru pro nás i pro druhé. Jak často jen říkáme: "Jsi pořád stejný!" nebo "Tohle dělám pořád!" To by přece znamenalo, že něco hrozného děláme dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Těžko bychom něco podobného mohli snášet. Proto jakmile student zenu uslyší slůvko "pořád", položí si jednu moudrou otázku: "Je to pravda a je to vůbec možné?"

Rjókan napsal:

Čas běží
Není cesty
Jak jej zadržet...
Tak proč ulpíváme myšlenkou na něčem
Co dávno odešlo?

Když si uvědomíme pomíjivost, získáme novou moudrost. Uvědomíme si totiž, že milenci, přátelé, rodina, vlastnictví, práce, domy, zkrátka cokoli je dáno jen na krátký čas a může nám poskytnout jen dočasné štěstí.

What is love?

Co je to milovat?

    Milovat je dát tomu druhému to nejlepší co můžeme

    Milovat je myslet na toho druhého

    Milovat je odpouštět

    Milovat je umět poslouchat

    Milovat je podpora v každé situaci

    Milovat je věrnost

    Milovat je věřit

    Milovat je hladit, líbat a toužit po tom druhém

    Milovat je ruka v ohni místo druhého

    Milovat je když druhého máte rádi se všemi vlastnostmi, byť zápornými nebo kladnými

Miluji tě, se neříká jen tak lidem na potkaní. Miluji tě bychom měli říkat jen těm lidem, kterým stoprocentně věříme, na kterých nám záleží, na které se můžeme spolehnout, pro které bychom položili život, pro které zůstaneme a obejmeme je, čímž překonáme spoustu překážek. V tomto slovním spojení není jen láska, kterou můžeme jeden druhému dát, ale taky mnoho utrpení a zklamání. Málokdy člověk miluje opravdově a upřímně, jen si namluví skutečnost, aby tomu druhému neublížil. Láska je nádherná věc a není nic hezčího než slyšet od "někoho" to pravé miluji tě, i když to občas bolí. Lásku musíme opatrovat jako oko v hlavě, strašně to pak bolí, když se nedokážou překonat první nástrahy. MILOVAT je silné slovo, kdo ho vysloví nebo napíše by si měl uvědomit, jestli to myslí vážně, hodně lidí to v dnešní době plácá jen tak do větru, což zrovna není nejlepší cesta, jenž si vybrali. Milovat se nedá vyjádřit slovy ale činy! Někdy si neumíme přiznat, že někoho milujeme, protože se bojíme dalšího zklamání. K milovaní patří láska, jenž se nedá přehlédnout. Láska je něco krásného co prožijeme mnohokrát. Láska je jedinečná a nelze ji kopit lacině. Pro někoho Milovat je jen slovem a pro někoho Milovat znamená všecko, co si kdy přál. MILOVAT ZNAMENÁ MNOHO!

"Proč, když nám někdo řekne, miluju tě, zní nám to jako fráze, ale když řekne, nesnáším tě, tak to tak moc bolí.“

Zdroj. http://klouitka.nepise.cz/

Má dívko

Má dívko života

Jen v tebe víru mám.

Odcházíš-prázdnota

V loučení se zmítám.

Pojď ke mně blíž

Na dosah dlaní

Pojď, prosím blíž

Zanech vzpomínaní.

Miluji se s Tebou

Životem jen sním.

Shořím tvou láskou

To snad smím­!!?!!

Confession

V temné noci půlnoční píši tyto řádky.
komu? přece tobě do tvých křehkých snů.
přemýšlím, proč už nevěřím na pohádky.
na šťastné úsměvy, lásku, plno krásných dnů.

Život, už dávno strhnul mi z očí brýle mámení.
jak viděl jsem růžově svět a věřil v dobré konce.
však přesto city patřící jen tobě se nikdy nezmění.
i když budu v temnotě tápat a piáno v tichu rozezvučí tón Cé.

Co honí se v tvých myšlenkách, v snových sítích pavučin?
kampak pluješ, směřuješ a kde si přeješ být?
ať budeš kdekoliv
, nezapomenu, za to ti svým životem ručím.
a jedinou šťastnou myšlenku na tebe si nenechám vzít.

Žít, co to slovo vlastně znamená, ne jen přežívat.
prožívat každičký okamžik jako by už byl tím posledním.
žít, nejde přece jen o
to se bavit a stále si užívat.
snít a zahřát své srdce sluncem
v tom čase poledním.

Však dopadá na mě tíseň a víra v srdci mi skomírá.
že třeba jednou se naše těla i duše v jedno spojí.
naděje v lepší
zítřky a naplnění života pomalu umírá.
přesto neuhasla a plamínek síly je připraven k boji.

Nevzdávám se.
smysl života nezahodím jako list popsaného papíru.
Nepoddám se.
budu v sobě pěstovat jak rostlinku svou víru.

Jednoho dne budeme tváří v tvář spolu.
beze slov cítit bezednou něhu.
jak dva lístky držet se na jednom pevném stvolu.
starosti roztají jak zbytek sněhu.

Prosím jen neutíkej a bojuj do posledního okamžiku.
opatruj v sobě klíč
k našemu štěstí.
své trápení nevnímej a věř že vše se změní v mžiku.
navždy budu tvuj bez přetvářek či lstí.

Jsi??

Jsi moje láska veliká, jsi život co mi utíká,
jsi studánka ze které vodu piji, jsi světadíl který obdivuji
jsi slunce které mě budí ráno, jsi štěstí které mi bylo dáno
jsi má desátá planeta, jsi barev duhy paleta.
jsi kniha ve které čtu, jsi víra kterou mám
jsi mé moře i má pevnina
jsi touha která umírá.
jsi mé plyšové zvířátko, co ztratilo se nakrátko
a já ho nemohu najít
tak se ptám: Kam ses mohla ztratit?

---

Jsi můj záchranný člun uprostřed oceánu
Jsi horský štít, přes který se probírám,
abych Tě spatřil.
Jsi překážka, kterou denně překonávám,
abych Tě slyšel.
Jsi džungle, kterou se prodírám,
abych ucítil tep Tvého těla.
Jsi skála, kterou rozbíjím holýma rukama,
abych se Tě dotkl.
Zatím jsi však jen silná kniha,
kterou rychle pročítám.
a doufám, že Tě na konci najdu.
Jsi?

Třicet prič

Je mi třicet pryč,

v srdci žár, na jazyku led,

místo života dlouhý bič,

prásknout s ním chtěl bych hned.

V hlavě třináctá komnata,

plná pavučin a smetí,

láska jako životní podstata,

vstoupit smíš jen s odvahou v objetí.

Touha jak dlouhé korále,

místo prožitků snění,

čekání na femme fatale,

jen ve verších mám své jmění.

Písmenky nelze se vykoupit,

ani smýt ze sebe hříchy,

možná jen kousek touhy uloupit,

v zrcadle milosrdenství odraz pýchy.

Láska jako esemeska,

obrázky místo dotyků,

ze vztahů tragická freska,

hořký smích místo vzlyků.

Tohle jsou puzzle mého života,

se spoustou špatných dílků,

v dlaních prázdno, na rtech němota,

to je osudem všech snílků...

Život

Duše se rodí stará a mládne. To je komedie života.
Tělo se rodí mladé a stárne. To je tragédie života.

Učte se zapomínat. Naučíte se tím vzpomínat.

Mějme vždy na paměti, že dnešní den přijde jen jednou a už nikdy se nevrátí.

 

Naše touhy v srdci jsou jako větve stromu a záleží jen na nás samotných jestli ta touha nám přinese štěstí, které pokvete nebo tě zahubí a uvadne.

Co je láska?

Ptát se sám v sobě a odpovědět na tuto otázku, se snažím již několik roků ve svém životě. Takže vážení snad pochopíte, co se ve mně odehrává, se zadanou otázkou totiž nevěděli rady ani dávní básníci, filosofové, kejklíři či divadelníci. Láska se nedá vyjádřit jedním, pouhým slovem, má tisícero způsobů a výrazů…

,,Je mnohem lehčí složit hromadu uhlí, než vyznat lásku."

Lásku může mít každý i třeba malou.
Láska je milá, láska je strast.
Láska je síla, láska je past.
Láska je trápení, láska je mast.
Láska je vyznání, je v každém z nás.

Láska může být ke zvířeti, koníčku, k přírodě, k práci, ale ta nejcennější a nejčistší je láska k člověku. Pokaždé je ta láska, ale jiná. Jiná láska je k babičce, mamince, setře nebo láka ke svému protějšku. Nevím, ale já jsi myslím, že láska ke svému protějšku se projeví, když o něj máme strach, každou chvíli na něj myslíme, když mu odpustíme jakou koliv hloupost nebo malou chybu…

,,Láska" odpouští všechno, anebo nic.

Máte nikdy pocit, že tady není nikdo, komu byste si postěžovali, pobrečeli na rameno nebo schoulili do náruče? Nemáte pravdu. Je, je tady, a má vás strašně moc rád, udělal by první poslední, aby vám bylo dobře. Pohladí vás po vlasech, přitiskne k sobě a řekne: ,,To bude dobré. „ano, je to on, ten protějšek. Protějšek, kterého milujete, důvěřujete mu a váš život by šel v jeho sázku. Občas jsi, připadám, že mám křídla a létám vysoko nad mraky a každá překážka, která se mi postaví do cesty, tak přeletím. Strávit každou volnou chvíli s někým, koho miluju, je pro mě něco, co je nenahraditelné, nejcennější, upřímné, nezapomenutelné.

,,Miluj, koho miluješ, a neboj se zrady, drž se svého srdce a né cizí rady."

Ovšem jsou i chvíle, kdy spolu nejsme, a ta hodina, minuta či sekunda je neuvěřitelně dlouhá. Přeju, jsi, aby ten strašně dlouhý čas skončil a já byl s ní. Opravdovou lásku bych rád už zažil.

,,Myslet lze rozumem, ale chápat srdcem."